Zanícení pro Boží svrchovanost; 2. část

Následující text je přepisem ze zvukového záznamu tohoto kázání.

Zanícení pro Boží svrchovanost; 1. část, krátké opakování

Bůh se zaměřuje na Boha

Včera jsme přikládali své pochodně k ledovci, abychom šířili zanícení pro Boží svrchovanost ve všem, k radosti všech lidí. Vysvětloval jsem, že Bůh dělá vše ke slávě svého jména. Bůh zveličuje Boha. Srdce, které je v celém vesmíru nejvíce zaníceno pro Boha, je Boží srdce. To bylo naším hlavním bodem. Předpokládám, že konference Passion '97 (Zanícení '97) je zaměřena na zanícení pro Boha. Vše, co Bůh koná, od stvoření až ke konečnému završení všech věcí, koná s ohledem na to, aby dával najevo slávu svého jména a aby ji prosazoval.

Bůh se zaměřuje na Boha — ne kvůli nedostatku lásky

Za druhé jsme si včera ukázali, že to nepoukazuje na nedostatek lásky. Když Bůh vyvyšuje sám sebe, nepoukazuje to na nedostatek lásky, protože naši duši povznáší, když Boha známe a když jej chválíme. „Dáváš mi poznat stezku života, hojnost radosti je tvá přítomnost, ve tvé pravici je věčné blaho“ (Žalm 16:11). Jestliže tedy Bůh vyvyšuje sám sebe -- takže můžeme vidět, jak majestátní skutečně je -- a takže to přináší uspokojení naší duši, pak je Bůh tou jedinou bytostí v celém vesmíru, pro kterou je sebevyvyšování tou nejvyšší ctností a samotnou podstatou lásky.

Boha v tomto ohledu nemůžeme napodobovat. Je odporné vyvyšovat se před někým druhým s cílem, aby z vás měl takový člověk potěšení, a poukazuje to na nedostatek lásky -- protože takového člověka rozptylujete od zaměření na toho jediného, kdo může přinést jeho duši plné uspokojení. Nemůžeme tedy Boha napodobovat v jeho Božství. Bůh je v celém vesmíru jedinou absolutně jedinečnou bytostí, pro kterou je sebevyvyšování samotnou podstatou lásky a jejím samotným základem. Musí to tak být, pokud je Bůh Bohem. Mohli bychom možná chtít, aby Bůh projevoval lásku způsobem, jakým to dělají lidé, tedy že do středu pozornosti kladou někoho jiného; ale Bůh to nemůže dělat, má-li to být skutečně Bůh. Sám v sobě má nekonečnou hodnotu. Kromě Boha není nikdo jako on. Když to tedy řekneme bez obalu -- Bůh nemůže jinak, než být zaměřen na to, že je majestátní, slavný a soběstačný a že nás naprosto k ničemu nepotřebuje. To je samotným základem Boží milosti. Pokud se pokusíte být středem milosti, přestává milost být milostí. Biblická milost je milost, v jejímž středu je Bůh.

Mé potěšení nespočívá v tom, že by mě Bůh učinil středem vesmíru. Mé potěšení spočívá v tom, že středem vesmíru je navždy Bůh, který mě přitrhuje do vztahu s ním, abych jej viděl, poznával, těšil se z něj, cenil si jej, byl v něm spokojen, po všechny dny věčnosti. Na to jsme se tedy zaměřovali včera.

Co pro lidstvo vyplývá ze skutečnosti, že Bůh se zaměřuje na Boha

Jestliže je pravda, co jsem zde dosud uváděl, jestliže je to biblické, vyplývá z toho pro náš život něco naprosto úchvatného: Až půjdete odsud zpět do své církve nebo třeba na univerzitní půdu, mělo by být vaším povoláním a posláním být co nejšťastnějšími -- a to v Bohu. Proto vás nyní ve jménu Všemohoucího Boha vybízím, abyste jako své věčné poslání usilovali o potěšení v Bohu, a to vší silou, kterou vás Bůh mocně podněcuje.

Mým problémem v životě a vaším problémem v životě není to, že usilujete o potěšení, když byste vlastně měli vykonávat svou povinnost. Takto se na váš problém nedívám ani já, ani Bůh ani Bible. Velmi výstižně to popsal C. S. Lewis ve svém přelomovém kázání nazvaném „Závažnost slávy“, kde říká, že naším problémem je to, že se necháme uspokojit až příliš snadno, a nikoli to, že bychom o své potěšení usilovali až příliš dychtivě. Říká, že jsme jako děti hrající si na písku s bábovičkami, protože si ani neumíme představit, jaká je dovolená u moře. Naším problémem je, že se úporně upínáme k pozlátku a náhražkovým modlám, zatímco před námi stojí skutečnost z pravého zlata. Necháme se totiž uspokojit až příliš snadno. Problémem světa není hédonismus; problémem je selhání hédonismu jít za tím, co přináší skutečné uspokojení. A tím se chci zabývat právě dnes.

A je-li to pravda, vyplývá z toho, že když ráno vstanete a ještě než vyjdete ven a začnete něco dělat, měli byste si jako George Mueller říci: „Mé srdce musí být plné radosti v Bohu, jinak nebudu nikomu k užitku. Jen budu druhé využívat a budu po nich chtít, aby uspokojovali mé touhy a mou prázdnotu.“ Chceš-li být člověkem lásky, chceš-li položit svůj život za druhé, musí být tvým cílem mít radost v Bohu. A to je tedy pointa dnešního kázání: Necháme se až příliš snadno uspokojit.

Spokojíme se s tak malým, titěrným, neadekvátním a neuspokojujícím potěšením, že naše schopnost radosti se scvrkla to té míry, že z neradostné povinnosti jsme si udělali samotný základ ctnosti, abychom mohli skrývat své nezměněné srdce, jež nedokáže být pohnuto Bohem. Vidíte, že se vlastně jedná o jakýsi únik? Dnes se zde stavím proti stoikům a Immanuelu Kantovi, filozovi z éry osvícenství, který řekl, že do té míry, do jaké v kterémkoli morálním činu usilujeme o svůj vlastní prospěch, do té míry snižujeme i jeho ctnost. To není v Bibli… A degraduje to uctívání, ctnost, odvahu i zaměřenost na Boha. Vyvyšuje se tím člověk, který si hraje na ctihodného tím, že vykonává svou povinnost, aniž by pro uspokojení své duše vzhlížel k Bohu. Je třeba se za to stydět! Kéž takové smýšlení navždy zmizí z našeho srdce!

Stavím se proti tomu, co visí ve vzduchu evangelikalismu. S touto kampaní jsem začal před nějakými 25 lety a od té doby v ní neustále pokračuji. Snažím se v tomto duchu vést svou rodinu, církev, psát knihy, žít v takovém duchu. Postupně přicházejí námitky. Tím však člověk roste. Několik z vás mi řeklo, že máte pocit, že ve vašem životě dochází na této konferenci k nějakému zásadnímu zlomu. Někdejší paradigmata jsou otřesena. Na obzoru jsou přelomové revoluce. A právě tak se člověk začíná měnit. Můžete to trvat třeba patnáct let… kdy se bude objevovat jedna námitka za druhou. Některé z těchto věcí jsem začal v roce 1968 vidět s pomocí Dana Fullera, C. S. Lewise, Jonathana Edwardse, krále Davida, svatého Pavla a Ježíše Krista. Mysl mi funguje tak, že když postupně přicházejí různé námitky, celý ztuhnu, ale pak jdu do Bible, pláču, zápasím, prosím, modlím se a mluvím s Bohem. Těmito námitkami se pak postupně celá vize vlastně tříbí.

Námitky

  1. Skutečně Bible učí, že člověk má usilovat o svou radost celým svým srdcem, myslí, duší a silou? Anebo je to jen chytrý homiletický výklad od Johna Pipera, aby si tím jen získal pozornost?

  2. A co sebezapření? Neřekl Ježíš: „Chce-li kdo jít za mnou, ať zapře sám sebe?

  3. Neklade se tím příliš velký důraz na emoce? Není křesťanství ve své podstatě záležitostí vůle, na jejímž základě se pak rozhodujeme a činíme své závazky?

  4. Co se pak stane s tou vznešenou koncepcí, kdy člověk považuje službu Bohu za povinnost, která je tvrdá a kterou vykonává, i když se mu do ní nechce?

  5. Nedostávám se tím do středu všeho spíše já sám -- a nikoli Bůh?

Odpovědi na námitky

1. Učí Bible skutečně, že člověk má usilovat o svou radost?

Ano -- přinejmenším ve čtyřech ohledech:

a) Přikázáními

Přečtěme si Žalm 37:4 -- „Měj rozkoš z Hospodina -- on naplní prosby tvého srdce.“ Není to návrh, je to rozkaz, přikázání. Jestliže věříte, že musíte poslouchat přikázání „nezcizoložíš,“ pak musíte poslouchat i přikázání „měj rozkoš z Hospodina“.

Nebo Žalm 32:11: „Radujte se v Hospodinu a plesejte, spravedliví, jásejte, všichni lidé přímého srdce!“ Nebo Žalm 100: „Služte Hospodinu s radostí, předstupte před něj s jásáním.“ Pokud je vám lhostejné, zda Hospodinu sloužíte s radostí, jste ve stejné míře lhostejní i vůči Bohu. Bůh vám totiž říká, že mu máte sloužit s radostí. Nebo Filipským 4:4: „Radujte se v Pánu vždycky, znovu řeknu: radujte se!“

Těchto přikázání je Bible plná. To byl tedy první způsob.

b) Hrozbami

Jeremy Taylor kdysi řekl: „Bůh hrozí strašnými věcmi, pokud nebudeme šťastní.“ Když jsem to slyšel poprvé, připadalo mi to chytré. Ale není to jen chytré. Je to shrnutí určitého vyjádření z Deuteronomia 28:46-48 a je to zdrcující. „Protože jsi nesloužil Hospodinu, svému Bohu, s radostí a vděčným srdcem v hojnosti všeho, budeš sloužit svým nepřátelům, které na tebe Hospodin pošle, v hladu a žízni, nahotě a nedostatku všeho. Vloží na tvou šíji železné jho, dokud tě nevyhladí.“ Bůh nám hrozí strašnými věcmi, pokud v něm nebudeme mít svou radost. Takže je to oprávnění k hédonismu? Opravňuje nás to, abychom ve svém životě vším usilovali o radost v Bohu?

c) Tím, že spásná víra znamená být v podstatě spokojen se vším, čím je pro tebe Bůh v Ježíši Kristu.

Například v Židům 11:6 se uvádí: „Bez víry však není možné se mu zalíbit, protože ten, kdo přichází k Bohu, musí uvěřit, že Bůh je a že odplácí těm, kdo ho usilovně hledají.“ Chceš-li se líbit Bohu, musíš mít víru. Co je víra? Víra znamená přicházet k Bohu s hlubokým přesvědčením, že mě odmění za to, že k němu přicházím. Jestliže tomu nevěříš anebo jestliže přicházíš k Bohu z jakéhokoli jiného důvodu, nemůžeš se Bohu líbit.

Nebo si vezměme výrok u Jana 6:35, kde Ježíš říká: „Já jsem ten chléb života. Kdo přichází ke mně, jistě nebude hladovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit.“ Jen si všimněme: „Kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit.“ Co nám to říká o víře? Co je víra? Podle Janovy teologie víra znamená přicházet k Ježíšovi s tím, že on uspokojí naši duši tak jako nikdo jiný. To je víra. Víra není nic jiného. Nyní zde používám pro základy křesťanství formulace, které pro vás možná nejsou až tak běžné.

d) Tím že hřích definuje jako pošetilost, kdy se člověk vzdá úsilí o potěšení v Bohu.

Hřích je pošetilost, kdy se člověk vzdá úsilí o své potěšení v Bohu. Jeremjáš 2:12-13 to uvádí následovně: „Zhrozte se nad tím, nebesa, zděste se, strňte, je Hospodinův výrok. Vždyť můj lid spáchal dvojí zlo: Opustili mne, pramen živé vody a vykopali si cisterny, puklé cisterny, které vodu nedrží.“ Co je zlo, co je ničemnost? Jak máme definovat zlo, to, čím je znechucen celý vesmír, čím jsou Boží andělé natolik znechuceni, že řeknou, „Ne! To přece ani není možné!“ Co je takové zlo? Znamená to podívat se na Boha, pramen živé vody, a říci, „Ne děkuji, nechci,“ a místo něj si jít sednout k televizi, jít za sexem, na večírek, za penězi, za věhlasem, za dovolenou, k novému počítačovému programu, jít za novým domem v nějaké lepší čtvrti. To je pošetilost! A podle Jeremjáše jsou tím znechucena celá nebesa.

Přinejmenším tedy v těchto čtyřech ohledech Bible ukazuje, že John Piper v tomto kázání vyučuje pravdu, když říká, že máme být ve svém životě oddáni úsilí o potěšení v Bohu. První námitku jsme tím tedy vyřešili.

2. A co sebezapření?

Což Ježíš neřekl u Marka 8:34, „chce-li kdo jít za mnou, ať zapře sám sebe, vezme svůj kříž a následuje mne“? Na kříži se umírá, jedná se o popravčí nástroj. Není to nevrlá tchyně, naštvaný spolubydlící, ani nějaké onemocnění. Na kříži člověk sám sobě umírá. A proto mě asi osočíte, že se jedná o herezi, když vám tu říkám, že máte úsilí o spokojenost své duše brát jako své životní poslání. Také jsem měl ten pocit, než jsem si přečetl zbytek tohoto verše. Prostě je někdy dobré si přečíst celý kontext. „Neboť kdo by chtěl svou duši zachránit, zahubí ji; kdo by však zahubil svou duši kvůli mně a evangeliu, zachrání ji.“ Co je to za logiku? Jakou logiku Ježíš v tomto výroku sleduje? Jedná se o následující logiku:

„Mí následovníci, neztraťte svůj život. Zachraňte si svůj život! Zachraňte si svou duši!“

„Jak to máme udělat, Ježíši?“

„Zahubte jej, zahubte svou duši.“

„Nechápu to, Ježíši. Naprosto to nechápu.“

„Moji učedníci, moji milovaní, mám na mysli toto: Ztraťte svůj život v tom smyslu, že ztratíte vše, kromě mě. ,Jestliže pšeničné zrno, které padlo do země, nezemře, zůstává samo. Zemře-li však, přináší mnohý užitek.‘ Zemřete tomuto světu. Zemřete, pokud jde o prestiž, bohatství, hříšné sexuální žádosti, podvádění, potřebu mít schválení od lidí. Zemřete tomu všemu, a mějte mě.“

Věřím v sebezapření. Odepřete si pozlátko, abyste získali skutečné zlato. Odepřete si písek, a stůjte na pevné skále. Odepřete si vlažnou, kalnou vodu, a získejte kvalitní víno. Neexistuje žádné naprosté sebezapření a Ježíš to tak neměl na mysli. Věřím tedy v sebezapření. Věřím v toto vyjádření o Ježíšovi od samotného Ježíše, jak je čteme u Matouše 13:44: „Království Nebes je podobné pokladu skrytému v poli, který člověk nalezl a skryl; a z radosti nad ním jde a prodává všechno, co má, a kupuje ono pole.“ To má být sebezapření? Ano, vždyť všechno prodal. Vše považoval za nic, za smetí, jen aby získal Krista. Takže je to sebezapření, a zároveň to sebezapření není. Naše já by mělo být ukřižováno -- to já, které miluje svět. Ale to nové já -- já, které miluje Krista nade vše a nachází uspokojení v Něm -- toto já nezahubujte. To je přece ono nové stvoření. V tomto já se cele kochejte Bohem.

Věřím tedy v sebezapření. Věřím v to sebezapření, které nechápal onen bohatý mladý vládce, když jej Ježíš nabádal: „Prodej všechno, co máš, a dej chudým a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne.“ Ale nechtělo se mu do toho. Ježíš pak řekl učedníkům: „Jak nesnadné je pro ty, kteří spoléhají na majetek, vejít do Božího království. Snadnější je, aby velbloud prošel uchem jehly, než aby bohatý vešel do Božího království.“ Učedníci z toho byli ohromeni a zeptali se: „A kdo může být zachráněn?“ Ježíš na ně pohleděl a řekl: „U lidí je to nemožné, ale ne u Boha. Neboť u Boha je možné všechno.“ Na to si přisadí Petr: „Hle, my jsme opustili všechno a následujeme tě.“ A Ježíš odpovídá -- kéž bychom mohli slyšet tón jeho hlasu -- a řekne mu: „Amen, pravím vám, není nikdo, kdo opustil dům nebo bratry nebo sestry nebo matku nebo otce nebo děti nebo pole kvůli mně a kvůli evangeliu, aby nyní v tomto období nedostal stokrát více domů, bratrů a sester, matek a dětí a polí s pronásledováními a v přicházejícím věku život věčný. Mnozí první budou poslední a poslední první.“ Jakoby říkal: ,Nemůžete obětovat nic, co by vám nakonec nebylo odplaceno tisícinásobně. Nelitujte se, pokud byste kvůli mně měli přijít o život.‘ (Viz Marka 10:17-31.)

Věřím tedy v sebezapření. Věřím, že si mám odepírat vše, co by mi stálo v cestě, kdy bych nenalézal plné uspokojení v Bohu. Tak tedy chápu, co se v Bibli má na mysli sebezapřením. Věřím, že David Livingstone a Hudson Tylor -- tito velcí misionáři -- měli naprostou pravdu, když na konci svého života byli bez manželky, bez zdraví a všeho další a když studentům na univerzitě v Cambridge řekli: ,Nikdy jsem nic neobětoval.‘ A tak to skutečně je! Vím, co měli na mysli a patrně to nyní víte i vy sami. A věřím, že měl naprostou pravdu i Jim Elliot, který položil svůj život jako mladý muž. Jim Elliot řekl: „Není pošetilý ten, kdo se vzdává toho, co si stejně nemůže nijak udržet, aby získal to, oč nemůže přijít.“ Právě tomu věřím ohledně sebezapření. Vyřešili jsme tím tedy naši druhou námitku.

3. Neklade se tím až příliš velký důraz na emoce?

Nejde v křesťanství v podstatě o rozhodnutí? O vůli? Nejsou emoce jenom čímsi navíc, jakousi příslovečnou třešničkou na dortu? Při způsobu, jakým John Piper mluví o křesťanství, by se pouze nemístně kladl důraz na emoce.

Ale když se člověk podívá do Bible -- a je rozhodně dobré se do ní pozorně dívat, pokud dojde k nějaké neshodě v názorech -- jsou zde vidět následující skutečnosti:

  • Máme přikázáno radovat se. Filipským 4:4: „Radujte se v Pánu vždycky, znovu řeknu: radujte se!“

  • Máme přikázáno doufat. Žalm 42:6 (ESV, angl.): „Doufej v Boha.“

  • Máme přikázáno pociťovat bázeň. Lukáš 12:5: „Bojte se toho, který má pravomoc vás po zabití uvrhnout do Gehenny. Ano, pravím vám, toho se bojte.“

  • Máme přikázáno pociťovat pokoj: „Pokoj Kristův ať rozhoduje ve vašich srdcích“ (Koloským 3,15).

  • Máme přikázáno být horliví: „V horlivosti neochabujte, buďte vroucího ducha, služte Pánu“ (Římanům 12:11). Není to ponecháno na našem rozhodnutí, je nám to zde přikazováno.

  • Máme přikázáno pociťovat smutek. „Plačte s plačícími“ (Římanům 12:15). Není to ponecháno na vašem rozhodnutí; máte plakat s těmi, kdo pláčí.

  • Máme přikázáno projevovat touhu: „Jako novorozené děti mějte touhu po nefalšovaném mléku Božího slova“ (1 Petra 1:2). Opět to není na našem rozhodnutí. Nemůžete si říci něco jako: „Nemohu v sobě vzbudit dostatek touhy. Jak mám pak takový příkaz poslechnout? Jistě se nemůže jednat o příkaz.“ Omyl! Jistěže není možné vůlí takové pocity jen tak zapnout a vypnout. Ale přesto jsme k tomu zavazováni. Zde vidíme, v jak zoufalé situaci se nacházíme, jak jsme to slyšeli v kázání včera večer.

V této chvíli asi nedokážete na základě své vůle či rozhodnutí dělat vše, co je nám přikazováno a co vám tu říkám. Budete toho schopni jen na základě zázraku. Necítíte se zoufale? Není zoufalé, když nám Všemohoucí Bůh říká, abychom dělali, čeho vlastně nejsme schopni? Pokud bychom měli dobré srdce, dělali bychom to. Jsme naprosto zkažení, a přitom je nám přikazováno, abychom projevovali laskavost. „Buďte k sobě navzájem laskaví.“ Při odpouštění tedy nestačí jen říci: „Je mi to líto.“ Musíte to tak i cítit!

  • Máme přikázáno pociťovat vděčnost. Vezměme si, že nějaké děcko dostane od babičky k vánocům třeba pouze černé ponožky. No tohle! Děti většinou nechtějí k vánocům ponožky. A pak onomu dítěti řeknete, že má jít babičce poděkovat. A dítě tedy řekne: „Děkuji ti za ty ponožky.“ Ale takhle to v Bibli není. Takové poděkování lze jistě provést na základě vůle. Ale na základě vůle není možné pociťovat za tyto ponožky vděčnost. Ani vy sami nedokážete pociťovat vděčnost vůči Bohu na základě příkazu v Efezským 5:20: „Vždycky za všecko vzdávejte díky“. A tak jsme v koncích, pokud ovšem nezasáhne Všemohoucí Bůh.

To byla tedy třetí námitka, kterou jsme si tímto vysvětlili. Nedomnívám se, že na emoce kladu větší důraz, než jak je to v Bibli. Naopak si myslím, že jim dávám jejich pravé místo, což rozhodně nečiní typické americké náboženství, které klade důraz na osobní rozhodnutí, vůli a závazky.

4. A co bude se vznešenou koncepcí služby Bohu?

Což sloužit Bohu není naší povinností? Ale způsob, jakým mluvím o křesťanství, mnohým jako služba nepřipadá. Prostě to nezní stejně, jako když se mluví o službě, povinnostech a konání na základě vůle, i když je to těžké.

Mohu k tomu říci pouze: „Podívejme se na několik textů, které mluví o tom, co znamená být služebníkem.“ Jsou zde používány určité metafory. Je třeba mít na mysli, že u všech metafor, které se týkají našeho vztahu s Bohem, ať se jedná o služebníka, syna, dceru či přítele, jsou určité prvky, které by bylo nesprávné zdůraznit. A také jsou v nich určité prvky, které by bylo dobré zdůraznit. Jaké prvky jsou tedy u analogie služebníka nesprávné a jaké prvky jsou správné?

Uveďme si texty, které nám pomohou tyto dvě polohy odlišit, abychom se při své službě nerouhali. Skutky 17:25 uvádějí: „[Bůh] si nedává sloužit lidskýma rukama, jako by něco potřeboval; on dává všem život, dech i všechno.“ Bůh si nedává sloužit. Mějme to na mysli. Bůh si nedává sloužit, jakoby tebe nebo tvou službu potřeboval. Nebo se podívejme do Marka 10:45: „Syn člověka nepřišel, aby si nechal posloužit, ale aby posloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé.“ Nepřišel, aby si nechal posloužit. Mějme se na pozoru! Pokud se snažíte mu nějak posloužit, jdete proti jeho záměru! Připadá nám to matoucí, že? Vždyť apoštol Pavel se nazývá Pánovým služebníkem v téměř každém svém dopise. Ale ve Skutcích 17:26 a u Marka 10:45 se uvádí, že Bůh si nedává sloužit a že Syn člověka nepřišel, aby si nechal posloužit. Musí tedy existovat určitý druh služby, který je ničemný, a určitý druh služby, který je dobrý. Co je tedy ta dobrá služba?

O dobré službě se mluví v 1. Petra 4:11: „Slouží-li někdo, ať slouží ze síly, kterou poskytuje Bůh, aby byl ve všem oslavován Bůh.“ Bůh si nedává sloužit lidskýma rukama, jako by něco potřeboval. Proto si člověk musí najít způsob, jak být vždy příjemcem, ať už chce uctívat, psát kázání, poslouchat kázání, kázat kázání, řídit auto nebo třeba měnit dítěti plenky. Veškerá sláva je pak směrována k dárci a příjemce získává radost. Kdykoli překročíme, co je uvedeno ve Skutcích 17:25 -- tedy, že „Bůh si nedává sloužit lidskýma rukama [jako by měl být příjemcem], jako by něco potřeboval“ -- rouháme se. Lidem, kteří vedou tuto konferenci, jsem včera předložil znázornění ohledně služby z Matouše 6:24, kde je uvedeno: „Nikdo nemůže být otrokem dvou pánů; buď bude totiž jednoho nenávidět a druhého milovat, nebo se k jednomu upne a druhým pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i mamonu.“ Mluvíme o službě. Ale jak člověk slouží mamonu? Rozhodně ne tím, že by se snažil naplňovat potřeby mamonu. Člověk slouží mamonu tím, že veškerou svou energii a čas v životě směřuje k tomu, aby měl z mamonu, z peněz prospěch. V mysli se zaměřuje na to, jak chytře investovat, jak najít tu nejlepší koupi, jak nakoupit co nejlevněji a pak prodat s co nejvyšším ziskem, je úplně pohlcen tím, jak mít prospěch z peněz, protože jsou jeho zdrojem.

Jestliže takto sloužíme mamonu, penězům, jak potom sloužíme Bohu? Je to naprosto totéž: Člověk se staví do takové pozice a nakládá se svým životem, životní energií, svými silami, časem a tvořivostí tak, aby byl pod přívalem neustálého Božího požehnání, takže Bůh zůstává zdrojem a člověk zůstává jen pouhým příjemcem. Ty tedy zůstáváš příjemcem, poživatelem, Bůh zůstává dobrodincem; ty jsi hladový, Bůh je chlebem; ty jsi žíznivý, Bůh je vodou. Vystříhejte se rouhání, kdy byste si vyměnili úlohu s Bohem. Musíme pátrat po tom, jak sloužit v síle, kterou nám dává Bůh. I když sloužím, jsem stále pouhým příjemcem. Jinak kladu Boha do pozice příjemce, přičemž se nyní stávám jeho dobrodincem, a tím se vlastně stavím do pozice Boha. A ve světě je mnoho takových náboženství. Vysvětlili jsme si tedy i čtvrtou námitku.

5. Nedostávám se tím do středu všeho spíše já sám?

„Mluvíš o tom, že usiluješ o svou radost o své potěšení. Mluvíš o povinnosti jinak, než jak jsme to vždy slyšeli. Říkáš, že se musíme mít ohledně své služby na pozoru. Připadá mi to, že manipuluješ biblickým jazykem tak, aby ses do středu dostal ty sám.“ To by byla skutečně velice zdrcující kritika, že?

Jak na to odpovím? Dvacátého prvního prosince budu ženatý 28 let. Svou manželku skutečně miluji. Hodně jsme toho spolu prožili, těžké chvíle i nádherná období. Naše děti si v dospívání prošly některými velkými těžkostmi. Vede mě to k pláči, když pomyslím na to, co si prožili naši synové a naše dcerka. Dejme tomu, že 21. prosince přijdu domů se 28 růžemi a zazvoním na zvonek. Manželka mi přijde otevřít dveře a já ji překvapím růžemi: „Tady ti nesu růže k našemu výročí.“ A ona mi řekne: „Ty jsou tak nádherné. To sis ale neměl dělat škodu!“ A já opáčím: „Ale musel, vždyť to byla moje povinnost!“ Vidíte, že je zde něco špatně. Tak si to přehrajme znovu.

Zvoní zvonek.

„Tady ti nesu růže k našemu výročí.“

„Ty jsou tak nádherné. To sis ale neměl dělat škodu!“

„Není pro mě větší radost, než ti koupit růže. Prosím, jdi si obléci nějaké slavnostnější šaty. Zařídil jsem hlídání dětí, takže dnes si někam vyjdeme, protože dnes chci ze všeho nejvíce strávit celý večer jen s tebou.“

Tak to už určitě byla ta správná odpověď.

A proč mi moje manželka na tuto moji odpověď neřekne: „Tak se podívej. Jsi ten nejsobečtější křesťanský hédonista, jakého jsem kdy poznala! Vždyť ty neustále myslíš jen na to, co dělá radost tobě!“ Co se to tady vlastně děje? Proč je špatnou odpovědí povinnost, ale potěšení je tou správnou odpovědí? Už to vidíte?

Jestliže to vidíte, pak jste vše pochopili a můžete jít zpátky domů a chválit Boha. Moje manželka je ve mně nejvíce oslavena, když jsem s ní nejvíce spokojen. Jestliže se pokusím náš vztah změnit na vztah založený na službě, na povinnosti, kdy neusiluji o to, abych měl ze své manželky potěšení, jen tím svou manželku znevážím. A stejné je to i s Bohem. Až půjdete do nebe a Otec se vás zeptá, „Proč jsi tady? Proč jsi kvůli mně položil svůj život?“, dejte si pozor, abyste neřekli: „No, byla to moje povinnost, protože jsem křesťan.“ Spíše byste měli říci něco jako: „Kam jinam bych měl jít? Ke komu jinému bych se měl obrátit? Vždyť ty jsi veškerou touhou mé duše!“ A právě o tom je i tato konference. Tato konference se zaměřuje na ty dvě velké skutečnosti, které zde ve 268. generaci od napsání Izajáše 26:8 vidíme společně -- je to zanícení Boha pro své jméno a proslulost; a zanícení mého srdce, aby byly uspokojeny všechny mé touhy. Máme zde dvě neotřesitelné, skálopevné skutečnosti v celém vesmíru. A doufám, že jste viděli, že se vlastně jedná o jedinou skutečnost, protože Bůh a jeho jméno a jeho proslulost -- to vše je ve mně nejvíce oslaveno, když nacházím své největší uspokojení v Bohu!

 

Biblické citace: Pokud není uvedeno jinak, jsou biblické citace uvedeny z „Českého studijního překladu“.

©2014 Desiring God Foundation. Used by Permission.

Permissions: You are permitted and encouraged to reproduce and distribute this material in physical form, in its entirety or in unaltered excerpts, as long as you do not charge a fee. For posting online, please use only unaltered excerpts (not the content in its entirety) and provide a hyperlink to this page. For videos, please embed from the original source. Any exceptions to the above must be approved by Desiring God.

Please include the following statement on any distributed copy: By John Piper. ©2014 Desiring God Foundation. Website: desiringGod.org