Vítězství evangelia na nových nebesích a na nové zemi

První verš v první kapitole Bible říká: „Na počátku stvořil Bůh nebesa a zemi.“ Ve 27. verši se uvádí, že Bůh stvořil člověka, muže a ženu, ke svému obrazu, přičemž 31. verš říká, že to bylo velmi dobré. Ve třetí kapitole Adam s Evou odmítnou Boha jako zdroj svrchované moudrosti, krásy a touhy, a tak si přivodí Boží prokletí na sebe, na své potomstvo i na přirozený řád celého stvoření. „Budiž kvůli tobě prokleta země: S námahou z ní budeš jíst po všechny dny svého života.“ (Genesis 3:17)

Genesis 3:15 přichází s nadějí, že toto prokletí nebude posledním slovem adresovaným Božímu stvoření. Bůh říká hadovi, který chce ničit duši a který chce ničit stvoření: „Položím nepřátelství mezi tebe a ženu a mezi símě tvé a símě její; ono tobě rozdrtí hlavu a ty jemu rozdrtíš patu.“ (Genesis 3:15) Apoštol Pavel spatřuje uprostřed tohoto prokletí jiskřičku naděje, což v Římanům 8:20–21 popisuje následovně: „Neboť tvorstvo bylo poddáno marnosti; ne dobrovolně, ale kvůli tomu, který je poddal – a má naději, že i ono samo bude vysvobozeno z otroctví zániku do slavné svobody Božích dětí.“

Nesnesitelný pohled na utrpení

Popišme si tedy stručně jakýsi základní obrázek: Bůh stvořil svět z ničeho. Po stvoření bylo vše velmi dobré, nebyly zde chyby, nebylo utrpení, bolest, smrt, ničemnost. Pak se Adam s Evou ve svém srdci dopustili něčeho děsivě ničemného – nevyslovitelně ničemného, když dali přednost ovoci z určitého stromu před vztahem k Bohu – že je Bůh nejen odsoudil ke smrti (Genesis 2:17), ale také poddal celé stvoření „marnosti“ (když použijeme Pavlova slova) a „otroctví zániku“ (Římanům 8:21–22).

Jinými slovy, předtím nebylo žádné utrpení, bolest, ani smrt, ale nyní každý člověk umírá, každý člověk trpí, zvířata trpí, řeky se náhle vylévají ze břehů a smetou celé vesnice, sněhové laviny zabíjejí nevinné lyžaře, vulkány ničí celá města, tsunami pobije 250 000 lidí za jedinou noc, v bouři se potopí filipínský trajekt s 800 lidmi, AIDS, malárie, rakovina a srdeční onemocnění zabíjejí milióny mladých i starých lidí, obří tornádo smete z povrchu země celé město, sucho a hladomor přivádí milióny lidí na pokraj vyhladovění. Dochází k nejpodivnějším nehodám, jak když třeba syn jednoho mého přítele zemřel po pádu do sila na zrní. Jiný přišel o oko. Jedno dítě se narodilo bez tváře. Pokud bychom v jakoukoli chvíli mohli vidět jen jednu desítitisícinu utrpení světa, zhroutili bychom se nad tou vší hrůzou. Jen Bůh může snést takový pohled.

Úděsnost hříchu, jak je vidět v marnosti tvorstva

Proč Bůh kvůli hříchu lidí pak poddal takové marnosti i přírodní řád? Vždyť přírodní řád nijak nezhřešil. Zhřešili přece lidé. Pavel přesto řekl: „ Tvorstvo bylo poddáno marnosti.“ Tvorstvo bylo poddáno do „otroctví zániku“. Proč? Bůh řekl: „Budiž kvůli tobě prokleta země.“ (Genesis 3:17) Ale proč? Proč jsou zde kvůli mravnímu selhání člověka přírodní katastrofy? Proč tu pro viníky, potomky Adama, prostě není jen smrt? Proč je zde tak krvavá směsice hrůzného utrpení, a to století za stoletím? Proč tolik dětí trpí tak srdceryvnými postiženími? Pokusím se o odpověď. Bůh poddal přírodní svět prokletí, aby fyzické hrůzy, které kolem sebe vidíme v různých nemocech a pohromách, byly živým obrazem toho, jak je hřích úděsný, hrůzný. Jinými slovy, zlo v přírodě je jakýmsi ukazatelem, který poukazuje na nevýslovnou hrůzu zla mravního.

Bůh narušil přírodní svět kvůli tomu, že byl narušen svět mravní a duchovní – a to následkem hříchu. V našem stávajícím padlém stavu, se srdcem zcela zaslepeným úděsnou ničemností hříchu, nejsme schopni vidět ani cítit, jak je hřích odpudivý. Jen málokdo ve světě pociťuje, jak odporně ničemný je náš hřích. Téměř nikdo není rozlícen kvůli tomu, jak snižujeme slávu Boží, prakticky nikomu se z toho nedělá nanic. Ale jen se někoho dotkne nějaká bolest, a už volá Boha k odpovědnosti. Vůbec nic si neděláme z toho, jak zraňujeme Boží slávu, ale jen ho nechme trochu nám poranit malíček, a hned jsme těžce mravně pobouřeni. Je na tom jen vidět, nakolik sami sebe vyvyšujeme a že Boha vůbec nevnímáme jako někoho, kdo je na majestátním trůnu.

Pronikavá zvuková vlna fyzické bolesti

Fyzická bolest je jako pronikavá, ohlušující zvuková vlna, kterou nám Bůh sděluje, že cosi je mravně a duchovně naprosto špatně. Satan si v nemocích a deformitách libuje. Ale v nadřazené Boží prozřetelnosti jsou nemoci Božím obrazem toho, jaký je hřích v oblasti duchovní. A platí to i v případě, kdy nějakým postižením trpí někteří z nejvíce zbožných lidí. Pohromy nám dávají nahlédnout do toho, co si hřích podle Boha zasluhuje a co jednoho dne také na soudu obdrží, bude to ovšem tisíceronásobně horší. Jedná se tedy o varování.

Kéž bychom jen mohli vidět a cítit, jako odporné, odpudivé a ohavné je dávat před svým Stvořitelem přednost čemukoli; jak je ohavné jej opomíjet, nedůvěřovat mu a snižovat jej a dávat mu ve svém srdci méně místa a pozornosti, než jakou věnujeme koberci ve svém obývacím pokoji. Musíme si to jasně uvědomovat, jinak se neobrátíme ke Kristu, aby nás spasil od hříchu, a nebesa si budeme přát pouze jako místo, kde se nám dostane úlevy. Pokud tedy chceme jít do nebe jenom kvůli úlevě, možná se tam ani nedostaneme.

Proberte se! Vždyť takový je právě hřích!

Proto k nám Bůh v našich nemocech, bolestech a pohromách volá: Proberte se! Vždyť takový je právě hřích! Vždyť hřích vede právě k takovým věcem (viz Zjevení 9:20; 16:9, 11). Je to právě takové, když dáváme přednost televizi před tím, než abychom trávili čas s Bohem. Když toužíme po úlevě v nebi, ale netoužíme po Vykupiteli. Přírodní svět je plný hrůz, které nás mají probrat z našeho snu, v němž si myslíme, že znevažovat Boha vlastně nic závažného není. Je to děsivě, děsivě závažné!

Kázal jsem na toto téma v našem sboru u příležitosti čtvrtého výročí leteckého útoku na Twin-Towers v New Yorku, přičemž jsem věděl, že i v našem sboru je řada lidí, kteří se potýkají s hrozným utrpením. O dva, tři týdny později jsem byl na modlitebním setkání před bohoslužbou, kde se jedna maminka vážně invalidního dítěte modlila: „Drahý Bože, pomoz mi, prosím, ať pociťuji děsivost hříchu tak, jak pociťuji děsivost z invalidity mého syna.“ Jsem rád, že jsem pastor – chvějící se vyslanec se Slovem Božím.

Vraťme se tedy k našemu celkovému stručnému obrazu: Bůh stvořil svět z ničeho. Po stvoření bylo vše velmi dobré, nebyly zde chyby, nebylo utrpení, bolest, smrt, ničemnost. Pak se Adam s Evou ve svém srdci dopustili něčeho děsivě ničemného, že je Bůh nejen odsoudil ke smrti (Genesis 2:17), ale také poddal celé stvoření „marnosti“ a „otroctví zániku“. (Římanům 8:21–22)

Co se tedy stane s námi a se stvořením, které Bůh poddal marnosti? Co řeknete rodičům, jejichž dítě dosáhne v tomto životě duševních schopností maximálně šestiměsíčního batolete? Přečtete jim, se slzami a radostnou nadějí, zbytek pasáže z Římanům 8:18–25.

Mám totiž za to, že utrpení nynějšího času se nedají srovnat s budoucí slávou, která na nás má být zjevena. 19 Vždyť celé tvorstvo toužebně vyhlíží a očekává zjevení Božích synů – 20 neboť tvorstvo bylo poddáno marnosti; ne dobrovolně, ale kvůli tomu, který je poddal – a má naději, 21 že i ono samo bude vysvobozeno z otroctví zániku do slavné svobody Božích dětí. 22 Víme přece, že celé tvorstvo až dodnes společně sténá a pracuje k porodu. 23 A nejen to, ale i my, kteří máme prvotiny Ducha, sami v sobě sténáme, očekávajíce synovství, to jest vykoupení svého těla. 24 V té naději jsme byli zachráněni; naděje však, kterou je vidět, není naděje. Kdo něco vidí, proč by v to ještě doufal? 25 Ale doufáme-li v to, co nevidíme, očekáváme to s vytrvalostí.

Pro mladé pastory je zde ještě několik textů, které jsou pro objasnění důležité. Jedno z prvních kázání, které jsem kázal před dvaceti sedmi lety, když jsem přišel do sboru Bethlehem, mělo téma „ Kristus a rakovina“. Chtěl jsem, aby lidé věděli, jakou teologii zastávám ohledně nemocí a utrpení. Chtěl jsem, aby věděli, že když za nimi přijdu do nemocnice, nebudu předpokládat, že je Bůh uzdraví, jen když budou mít dostatečnou víru. Chtěl jsem, aby si především uvědomovali, co je uvedeno ve 23. verši: „A nejen to, ale i my, kteří máme prvotiny Ducha, sami v sobě sténáme, očekávajíce synovství, to jest vykoupení svého těla.“ Celá tato pasáž je jednou z naprosto nejvýznamnějších a pastoračně nejcennějších pasáží v Bibli. Přenášíme se v ní s novým tělem do nového nebe a do nové země, přičemž zde mám naprosto realistický obraz toho, jak v tomto věku sténáme, a zároveň jsme zde posilováni nadějí, která souvisí se spásou.

Dovolte tedy, abych se dnes zaměřil na čtyři body.

1. Bůh zaslibuje, že stvoření bude vysvobozeno z marnosti a otroctví zániku

Verš 21a uvádí, že tvorstvo „bude vysvobozeno z otroctví zániku“. Přírodní svět – hmotný, fyzický svět – bude vysvobozen z prokletí, z marnosti a zániku. Pavel tímto způsobem mluví o nových nebesích a nové zemi. Tato země a toto nebe budou osvobozeny. Tato země bude novou zemí.

Izajáš 65:17: Neboť hle, tvořím nová nebesa a novou zemi; dřívější věci nebudou připomínány, ani nepřijdou na mysl.

Izajáš 66:22: Neboť tak jako přede mnou zůstávají nová nebesa a nová země, které dělám, je Hospodinův výrok, tak bude zůstávat vaše potomstvo a vaše jméno.

2. Petra 3:13: Podle jeho zaslíbení očekáváme nová nebesa a novou zemi, ve kterých přebývá spravedlnost.

Zjevení 21:1, 4: „A spatřil jsem nové nebe a novou zemi, neboť první nebe a první země pominuly, a moře již není… A Bůh setře každou slzu z jejich očí. A smrti již nebude, ani žalu ani křiku ani bolesti již nebude, neboť první věci pominuly.“

Skutky 3:19–21: Učiňte tedy pokání a obraťte se, aby byly vymazány vaše hříchy, a přišly časy osvěžení od Pánovy tváře, a aby poslal určeného vám Mesiáše, Ježíše. Nebe ho musí přijmout až do časů obnovy všech věcí, jak o tom Bůh od věků mluvil ústy všech svých svatých proroků.

Pavlova slova v Římanům 8:21 jsou jasným svědectvím toho, že mezi starou a novou zemí bude kontinuita, protože stvoření „bude vysvobozeno z otroctví zániku“. Pavel tedy výraz „nový“ chápe ve smyslu „obnovený“, a nikoli vyměněný. Není to tedy, jako když si člověk koupí zbrusu nové auto. Když je něco vysvobozeno, nepřestane to existovat, ani to není odloženo. Taková věc se může změnit, ale stále je zde, a nyní pouze vysvobozená.

Mamince s invalidním dítětem tedy asi řeknete: Víš, Bible učí, že i když tvému synovi byl upřen život, v němž by na této zemi mohl ke slávě Boží poskakovat a běhat, přichází nová země, vysvobozená ode vší nemoci a ode všech postižení, a tvůj syn pak bude moci ke slávě Boží poskakovat a běhat po celou věčnost.

2. Součástí svobody slávy dětí Božích bude i vysvobození přírodního řádu z jeho poddanosti zániku

Verš 21 uvádí, že tvorstvo či stvoření (KB, B21) „bude vysvobozeno z otroctví zániku (zkázy, B21) do slavné svobody Božích dětí“. Je třeba si zde dobře povšimnout, v jakém pořadí jsou zde skutečnosti uváděny. Stejně jako stvoření následovalo padlého člověka k zániku, bude stvoření následovat vykoupeného člověka ke slávě.

Mohli bychom být v pokušení říci někomu trpícímu (nebo třeba rodičům trpícího dítěte): „Tak vidíš, co Bible uvádí: Přírodní řád – stvoření – bude osvobozeno od poddanosti zániku. A tvé tělo – a tělo tvého syna – je přece součástí tohoto řádu, že? Takže i ty a on zažijete toto slavné vysvobození ze zániku a zkázy a budete mít po vzkříšení nové tělo, protože budete součástí toho, co bude vysvobozeno.“

Pavel ovšem věci takto nevidí. Je sice pravda, že naše tělo bude v novém systému věcí vykoupeno. Verš 23b mluví o tom, že sténáme, „očekávajíce synovství, to jest vykoupení svého těla“. Ale naše tělo nebude přivedeno do nového stavu tím, že by bylo součástí tvorstva, stvoření. Je to přesně naopak, protože teprve tvorstvo bude přivedeno „do slavné svobody Božích dětí“. Verš 21 uvádí, že tvorstvo „bude vysvobozeno z otroctví zániku do slavné svobody Božích dětí“.

Nejdříve je zde tedy slavná svoboda Božích dětí. Až náš Otec oslaví své děti novým, slavným tělem – jež bude podle Ježíšových slov zářit jako slunce v království našeho Otce (Matouš 13:43) – teprve pak bude celé stvoření Bohem vysvobozeno a stane se vhodným příbytkem pro celou oslavenou rodinu.

Takže rodičům invalidního dítěte řeknete: „Tvé dítě nebude změněno, aby odpovídalo novému oslavenému vesmíru; to nový vesmír bude změněn, aby odpovídal tvému oslavnému dítěti – a tobě.“ Ve 21. verši je vyzdvihována skutečnost, že Bůh své děti miluje a poskytuje jim to, co je pro ně nejlepší. Povšimněme si této části: „do slavné svobody Božích dětí“. Nejedná se o slavnou svobodu světců, ani o slavnou svobodu křesťanů, ani o slavnou svobodu vykoupených, i když by to vše byla pravda. Ale Pavel takto nesmýšlí.

Pavel má na mysli cosi, co uvádí o pět veršů předtím – v Římanům 8:16–17: „Sám ten Duch svědčí spolu s naším duchem, že jsme děti Boží. Jsme-li však děti, jsme i dědicové – dědicové Boží a spoludědicové Kristovi, pokud vskutku spolu s ním trpíme, abychom spolu s ním byli také oslaveni.“ Ve 21. verši je tedy vyzdvihována skutečnost, že nová nebesa a nová země jsou dědictvím dětí Božích. Vesmír sám o sobě není důležitý. Je ale důležitý jakožto jakési hřiště dětí Božích – a jako chrám i jako farma i jako umělecká dílna. Bůh nevytváří své děti pro vesmír. Bůh totiž vytváří vesmír pro své děti. Bylo to tak na počátku a je to tak i na konci, přičemž to obzvláště platí s ohledem na jeho vtěleného Syna, Bohočlověka Ježíše Krista. Všechny věci byly stvořeny pro něj. Invalidní děti se už tedy nebudou muset nijak přizpůsobovat. Jejich tělo bude vykoupeno a obnoveno. A všechno ve stvoření se přizpůsobí tomuto oslavenému dítěti.

3. Příchod nového, osvobozeného stvoření je přirovnáván k narození, takže zde není jen určitá kontinuita, pokud jde o tento svět, ale i diskontinuita

Verš 22 uvádí: „Víme přece, že celé tvorstvo až dodnes společně sténá a pracuje k porodu (sunōdivei).“ Dítě se rodí jako člověk, nikoli jako zvíře. Je zde tedy určitá návaznost, pokračování, kontinuita. Dítě ale není stejný jedinec jako jeho matka. Je těžké to teď doložit nějakým vhodným přirovnáním ­– například že příchod nové země je jako narození dítěte – což má znamenat, že nová země má ke staré zemi stejný vztah jako dítě ke své matce. To by působilo násilně. Ale vznikají zde otázky ohledně možné diskontinuity, takže chceme zjistit, co k danému tématu najdeme v jiných pasážích. V přímém kontextu je pochopitelně uvedeno: Toto tělo bude vysvobozeno z marnosti a zániku či zkázy. Ale to není vše.

Ve skutečnosti najdeme poměrně jasné ukazatele na kontinuitu i diskontinuitu. V Pavlových spisech je takovým nejjasnějším ukazatelem 1. Korintským 15. kapitola. Ve 35. verši Pavel přichází s otázkou: „Někdo však řekne: ‚Jak vstanou mrtví?‘ ‚V jakém těle přijdou?‘“ A ve verších 37-51 odpovídá:

Co zaséváš, není to tělo, které má vzniknout, nýbrž holé zrno, například pšeničné nebo nějaké jiné. 38 Bůh mu však dává tělo, jak to sám chtěl: každému semeni jeho vlastní tělo. 39 Není každé tělo stejné, nýbrž jiné je tělo lidské, jiné je tělo dobytka, jiné tělo ptáků a jiné tělo ryb. 40 A jsou těla nebeská a těla pozemská, ale jiná je sláva nebeských a jiná pozemských. 41 Jiná je sláva slunce, jiná je sláva měsíce a jiná je sláva hvězd. Neboť hvězda od hvězdy se liší ve slávě. 42 Tak je tomu i při vzkříšení mrtvých: Zasévá se v porušitelnosti, vstává v neporušitelnosti; 43 zasévá se v potupě, vstává ve slávě; zasévá se v slabosti, vstává v moci. 44 Zasévá se tělo duševní, vstává tělo duchovní. Je-li tělo duševní, je také tělo duchovní. 45 Tak je i napsáno: První člověk, Adam, se stal duší živou, poslední Adam Duchem oživujícím. 46 Ale ne nejprve duchovní, nýbrž duševní, a potom duchovní. 47 První člověk je ze země, z prachu, druhý člověk Pán z nebe. 48 Jaký je ten pozemský, takoví i ti pozemští; a jaký ten nebeský, takoví i ti nebeští. 49 A jako jsme nesli podobu pozemského, nesme také podobu nebeského. 50 Toto vám říkám, bratři, že tělo a krev nemůže být dědicem Božího království ani porušitelné nebude dědicem neporušitelného. 51 Hle, říkám vám tajemství.

Opravdové tajemství. Všichni totiž budeme proměněni. Ale jak říká Jan: „Milovaní, nyní jsme děti Boží; a ještě se neukázalo, co budeme.“ (1. Jana 3:2) Ježíš řekl: „Při vzkříšení se totiž lidé nežení ani nevdávají, ale jsou jako Boží andělé v nebi.“ (Matouš 22:30) Všechno bude tedy jiné. Například Petr ve svém druhém dopise nepopisuje nějakou prostou obnovu či zlepšení tohoto světa. Ve 2. Petra 3:7 uvádí: „A týmž slovem jsou nynější nebesa a země uschovány k ohni a střeženy pro den soudu a záhuby bezbožných lidí.“ A apoštol Jan píše: „První nebe a první země pominuly, a moře již není.“ (Zjevení 21:1) „A to město nepotřebuje slunce ani měsíc, aby mu svítily. Ozářila ho Boží sláva a jeho lampou je Beránek.“ (Zjevení 21:23) „Noci již nebude.“ (Zjevení 22:5)

Nebude noc, slunce, měsíc, moře, manželství, duchovní těla budou ve světě provedena ohněm. A přesto je zde i skutečná kontinuita – Filipanům 3:21 uvádí, že Ježíš „přetvoří tělo naší poníženosti ve stejnou podobu těla jeho slávy působením, kterým je mocen si také všecko podmanit“. A jaké tělo měl Pán Ježíš po vzkříšení? Bylo to rozpoznatelné tělo. Z hlediska prostoru však bylo nevysvětlitelné, protože Ježíš se naprosto pozoruhodně objevoval a mizel. Ale podívejme se na tato úžasná a důležitá slova u Lukáše 24:39–43:

Podívejte se na mé ruce a na mé nohy, že jsem to já. Dotkněte se mne a podívejte se: duch nemá maso a kosti, jako to vidíte na mně.“ 40 A když to řekl, ukázal jim ruce a nohy. 41 Když tomu ještě pro samou radost nemohli uvěřit a jen se divili, řekl jim: „Máte tu něco k jídlu?“ 42 Podali mu kus pečené ryby a plást medu. 43 Vzal si a pojedl před nimi.

Jedl s nimi rybu. Takže zde je náš třetí bod: V nových nebesích a na nové zemi bude kontinuita s tímto světem a zároveň v určitém ohledu i diskontinuita, která pro nás zůstává „tajemstvím“. Dosud nevíme, jací budeme. Víme, že budeme jako on. Když se nás tedy rodiče onoho invalidního dítěte zeptají, „Vyroste náš syn? Bude moci jíst sám? Bude schopen si nějak užívat celého stvoření?“, řekneme jim, že Bůh nevytvořil svět a nezachoval jej proto, aby byl promrhán. Váš Syn bude stolovat s Ježíšem. Bůh mu umožní takový vývoj, který bude k jeho největší radosti, k Boží největší slávě. Ale je zde ještě hodně tajemství. Vše vidíme pouze mlhavě.

Co je tedy ve světle všeho toho tajemství jejich největším ujištěním? A co je největší nadějí pro jejich syna i pro ně samotné? To nás přivádí k našemu čtvrtému bodu a k evangeliu Ježíše Krista.

4. Naděje na vykoupená těla v novém stvoření je zabezpečena naší spásou, kterou jsme obdrželi skrze víru v evangelium, což ale není naše nejlepší naděje

Povšimneme si především, jak je v Římanům 8:23b–24 uvedeno, že sténáme, „očekávajíce synovství, to jest vykoupení svého těla. V té naději jsme byli zachráněni.“ Co znamená vyjádření – „v té naději jsme byli zachráněni“? Je zde použit dativ (tē gar elpidi esōthēmen). Patrně dativ s určitým odkazem: S odkazem na tuto naději jsme byli zachráněni. Byl by v tom zároveň obsažen význam, že když jsme byli zachráněni, byla tato naděje pro nás zabezpečena. A vzhledem k tomu, že jsme zachráněni tím, že spoléháme na evangelium, že Kristus zemřel za naše hříchy a opět vstal (1. Korintským 15:1–3), je tato naděje zabezpečena evangeliem. Evangelium triumfálně vítězí v tom, jak nás přivádí k této naději. (Římanům 6:5; 8:11)

Ale to není vše. Evangelium nám dává skálopevné ujištění, že budou nová nebesa a nová země a že vstaneme s vykoupeným tělem, abychom tam žili navždy. Oněm rodičům, kteří tváří v tvář obavám a pocitům viny potřebují naprosto pevnou půdu pod nohama tedy řekneme evangelium o Kristu, který byl ukřižován namísto nás, který nám poskytl odpuštění a zabezpečil nám spravedlnost a který prokázal své dílo tím, že vstal z mrtvých, a který má moc nade vším.

Největší dar evangelia – Bůh, jehož spatřujeme v ukřižovaném Kristu

Ale tím největším darem evangelia nejsou nová nebesa a nová země. Největším darem evangelia není vykoupené tělo. Největším darem evangelia není odpuštění, ani vykoupení, ani smíření, ani ospravedlnění. To jsou všechno prostředky, které mají vést k určitému cíli. Tím největším darem evangelia, kterým se evangelium stává skutečně dobrou zprávou, a bez něhož by všechny tyto ostatní dary nebyly dobrou zprávou, je sám Bůh – Bůh, jehož vidíme ve slávě jeho ukřižovaného a vzkříšeného Syna, z něhož se těšíme kvůli jeho neskonalé a nekonečné kráse a jehož si nanejvýš ceníme kvůli jeho nekonečné hodnotě, Bůh který se odráží, zrcadlí ve svém Synu, protože jsme byli připodobněni obrazu jeho Syna.

Evangelium: Největší projev Boží slávy

A konečným důvodem, proč existují nová nebesa a nová země, je skutečnost, že vzkříšený Kristus nikdy neodloží své lidské tělo, ale ponechá si je jako věčný symbol Kalvárie, kde sláva Boží milosti byla zobrazena v největší plnosti. Celý hmotný vesmír byl v prvé řadě stvořen a pak dostal svou novou podobu, aby Syn Boží mohl být vtělen jako člověk, aby trpěl v těle, byl ukřižován, vstal z mrtvých a aby vládl jako Bohočlověk a byl obklopen bezpočetným zástupem vykoupených lidí, kteří budou ve svých duchovních tělech a budou zpívat, mluvit, pracovat, hrát si a projevovat lásku tak, že to bude viditelně a plně zrcadlit Kristovu slávu, a to proto, že budeme mít těla ve světě, jímž bude duchovně i fyzicky prozařovat sláva Boží.

 

Biblické citace: Pokud není uvedeno jinak, jsou biblické citace uvedeny z „Českého studijního překladu“.

©2014 Desiring God Foundation. Used by Permission.

Permissions: You are permitted and encouraged to reproduce and distribute this material in its entirety or in unaltered excerpts, as long as you do not charge a fee. For Internet posting, please use only unaltered excerpts (not the content in its entirety) and provide a hyperlink to this page. Any exceptions to the above must be approved by Desiring God.

Please include the following statement on any distributed copy: By John Piper. ©2014 Desiring God Foundation. Website: desiringGod.org