Jděme s Ježíšem a nesme jeho potupu

Proto také Ježíš, aby svou vlastní krví posvětil lid, trpěl venku za branou. 13 Tak tedy vycházejme k němu ven za tábor, nesouce jeho potupu. 14 Neboť zde nemáme trvalé město, ale toužebně hledáme to budoucí. 15 Skrze něho tedy přinášejme Bohu stále oběť chvály, to jest ovoce rtů, vyznávajících jeho jméno. 16 A nezapomínejte činit dobře a sdílet se, neboť takové oběti se Bohu líbí.

Jděte tam, kde je vás třeba, nikoli za svým pohodlím

Pokud je o pasáž v Židům 13:12–16, hlavní myšlenka je zde zcela jasná: Křesťané, jděte tam, kde je vás zapotřebí, nikoli za svým pohodlím!

Ústřední myšlenka je ve 13. verši: „Vycházejme k němu ven za tábor, nesouce jeho potupu.“ Máme tedy s Ježíšem jít tam, kde je to třeba, nikoli tam, kde je to pro nás pohodlné. Tento příkaz ve 13. verši je založen na Ježíšově smrti; na tom, jak k ní došlo a čeho bylo jejím prostřednictvím dosaženo. Ve 12. verši čteme: „Proto také Ježíš, aby svou vlastní krví posvětil lid [toho bylo dosaženo], trpěl venku za branou [tak k tomu došlo].“ „Vycházejme k němu ven za tábor…“ Jiným slovy je zde vlastně řečeno: Křesťané, přidejte se k Ježíšovi v jeho utrpeních! Ježíš trpěl venku za branou, a proto vyjděte ze svého bezpečí, z toho, co tak dobře znáte, z toho, co je pro vás tak snadné, a buďte ochotni nést spolu s ním potupu na cestě na Kalvárii. Ježíš zemřel, aby vás posvětil, a proto nepostupujte ve své vlastní síle, nedělejte si z toho ctnost, ani nikoho jen tak nenapodobujte; dělejte to v síle a svatosti, kterou vám Kristus vykoupil svou smrtí. Jinak to nebude skutek víry ale skutek hrdinství; a sláva připadne vám, nikoli Kristu, takže v tom Bůh nenalezne potěšení. „Bez víry [totiž] není možné zalíbit se Bohu“ (Židům 11:6).

Hlavní myšlenka tedy zní: Křesťané, když máte takového Spasitele, žijte následovně – jděte tam, kde je to třeba, ne tam, kde to je pohodlné.

Je zřejmé, že takovou výzvu lze i zneužít. Například svobodná žena by si mohla říci něco jako: „Tak to bych se měla vdát za toho nejslabšího, nejpotřebnějšího muže, abych mu mohla prokazovat nějaké dobro.“ Anebo nějaký mladý počítačový odborník by si mohl říci: „Tak to bych se měl poohlédnout po nějaké hodně slabé, nestabilní počítačové firmě a svou prací se ji zase snažit postavit na nohy.“ Anebo třeba potřebujete opravit auto, a tak byste si mohli říci něco jako: „Tak to bych se měl poohlédnout po nějakém automechanikovi, který kvůli své nedbalosti skoro nemá žádnou práci. Měl bych mu dát do opravy své auto, abych mu nějak pomohl.“ Tyto příklady by mohly prozatím stačit.

Radikální volání ze strany Ježíše

Pokud jde o Ježíšovu výzvu, výše uvedené závěry jsou značně problematické v tom, že nejsou dostatečně radikální. Jsou prostě pouze pošetilé. Proč by měl člověk předpokládat, že má vstoupit do manželství? Máme přece jít tam, kde je to třeba, ne tam, kde to je pohodlné. Možná tě tedy Ježíš volá ke svobodnému stavu, díky němuž budeš moci více sloužit. Anebo tě volá do manželství s takovou osobou, která bude natolik silná a radikální, abyste pak společně šli ven za tábor a společně snášeli utrpení pro dobro dalších, místo abyste si jen užívali pohodlného života zaměřeného na sebe sama, jak to vidíme u mnoha manželství.

A proč se poohlížet po práci v Americe – ať už u slabé či silné firmy – když podobná práce je k dispozici v zemích, kde nejsou téměř žádní křesťané a kde je zoufale třeba, aby bylo vidět tvé světlo. Anebo možná byste měli pracovat právě pro nějakou silnou firmu a právě tady, protože právě zde se vám naskytnou příležitosti k šíření hodnot Božího království a vaše práce bude sloužit k vyvýšení Boha ve všem.

A proč by si člověk měl vlastně myslet, že by měl mít auto? Možná tě Ježíš volá, aby ses přesunul na místo, kde auto ani nebudeš potřebovat – prostě proto, že tam nejsou žádné silnice, žádná církev ani žádné křesťané. Anebo možná bys auto měl mít, a to velmi spolehlivé auto, aby mohlo sloužit především určité potřebě, a nikoli především tvému pohodlí.

Z Ježíšovy radikální výzvy, abychom se k němu přidali na jeho cestě na Kalvárii – abychom vyšli ven za tábor a nesli jeho pohanu – je vždy možné udělat parodii, je možné se jí vysmát a považovat ji za pošetilou. Je to nejsnadnější možnost, jak před touto výzvou uniknout, což vypadá lákavě. Člověk pak má pocit, že nad celou záležitostí pěkně vyzrál. Stačí jen udělat z Ježíše nedouka. A člověk pak má svobodu jít si plytkým způsobem několik bláhových let po pohodlné cestičce, které někteří lidé říkají život.

„Tak tedy vycházejme k němu ven za tábor, nesouce jeho potupu“ (13. verš), protože „Ježíš, aby svou vlastní krví posvětil lid, trpěl venku za branou“ (12. verš). Vše se tedy pro nás, které k sobě Ježíš volá, zcela zásadně mění kvůli tomu, jak Ježíš zemřel a proč zemřel. Ježíš zemřel venku za branou – mimo pohodlí a bezpečí svatého města Jeruzaléma – venku za branou, na Golgotě, a to ochotně, obětavě a s láskou. A zemřel proto, aby posvětil lid, abychom byli jiní než zbytek světa, aby nás učinil svatými, milujícími, abychom byli radikální, abychom podstupovali rizika a abychom byli zcela uchváceni jiným údělem, než jaký nám nabízí tento svět.

Co znamená posvěcení?

Jací jsou tito posvěcení lidé? Pomůže nám úvaha o následujícím verši (v. 14). Co vlastně znamená posvěcení? Kristus zemřel, aby posvětil lid, tedy aby zde měl lid, který bude ochoten o celém svém životě smýšlet tak, že chce vycházet ke Kristu za tábor a nést jeho potupu. Jak je to možné? Co se s těmito lidmi stalo? Ukazuje nám to právě 14. verš. Jsou ochotni jít s Ježíšem po cestě na Kalvárii, tedy kam je třeba, aniž by mysleli na své pohodlí, protože říkají: „Neboť zde nemáme trvalé město, ale toužebně hledáme to budoucí“.

Co si z toho máme vzít? Kristus nezemřel proto, aby se z našeho města nyní stal ráj. Zemřel, abychom byli ochotní přestat se snažit dělat si ze svého života ráj na zemi – a to ve svém městě i kdekoli jinde. Díky jaké síle? Protože jsme snad masochisté? Protože milujeme utrpení? Nikoli. Protože ‚hledáme to budoucí město‘. Vidíte to? Ve 14. verši čteme: „Neboť zde nemáme trvalé město, ale toužebně hledáme to budoucí.“ Ven za tábor – tam, kam je třeba, nikoli tam, kde je pohodlí, tam, kde neseme pohanu, kde můžeme pomáhat lidem – vycházíme proto, že očekáváme město, „město živého Boha“ (Židům 12:22). Toto město je nesrovnatelně lepší, než co nám může nabídnout tento věk, bude trvat navždy a především v něm bude Bůh ve své výsostné slávě (12:23).

V listu Židům vidíme tento vzor opakovaně. Viděli jsme ho v Židům 10:34, kde křesťané jdou za tím, co je třeba, a nikoli za svým pohodlím, když navštěvují ty, kdo jsou vězněni. A když kvůli tomu přijdou o svůj majetek, radují se, „vědouce, že mají v nebi vlastnictví lepší a trvalé“ – a proto ‚toužebně hledali to budoucí město‘, nikoli své pohodlí a ráj na zemi. Proto šli tam, kam bylo třeba, a nikoli za svým pohodlím.

Stejný vzor je i v Židům 11:25–26: Mojžíš jde tam, kam je třeba, a nikoli za svým pohodlím, „vyvolil si raději spolu s Božím lidem snášet útrapy, než mít dočasný požitek z hříchu“. Proč? Díky jaké moci? Odpověď je ve 26. verši: „Neboť vzhlížel ke své odplatě“ – k budoucímu, trvalému městu.

Stejný vzor je i v Židům 12:2: Ježíš šel tam, kam bylo třeba, a nikoli za svým pohodlím, „podstoupil kříž, pohrdnuv hanbou“. Jak? Díky jaké moci? Podle 2. verše to bylo „pro radost, která byla před ním“. Opět tedy vyhlížel k budoucímu, trvalému městu.

Stejný vzor je i v Židům 13:5–6: křesťané jdou tam, kam je třeba, a nikoli za svým pohodlím, a to tím, že se snaží žít bez lásky k penězům a snaží se být spokojeni s tím, co mají. Jak? Díky jaké moci? V 5. a 6. verši čteme: „Neboť [Bůh] sám řekl: ‚Nezanechám tě, ani tě neopustím;‘ a tak s důvěrou říkejme: ‚Pán je můj pomocník, nebudu se bát; co mi udělá člověk?‘“ Nyní a navždy jsem u Boha v bezpečí. Jsem občanem budoucího města a nic mě od toho nemůže oddělit. Proto půjdu tam, kam je třeba, a nikoli za svým pohodlím.

Takže hlavní myšlenka z pasáže v Židům 13:14 je opětovně potvrzována: Kristus nezemřel, aby města či předměstí tohoto věku přeměnil v ráj. Kristus zemřel, abychom přestali s úsilím dělat si ze svého života ráj na zemi – ať ve městě či předměstí, a abychom namísto toho vyšli s Ježíšem ven za tábor, kde jsme měli své pohodlí, bezpečí a jistoty, a abychom šli tam, kde je nás zapotřebí a kde nám Ježíš řekne, že dnes (tedy v den, kdy zemřeme) s ním budeme v ráji (Lukáš 23:43). Jdeme tam, kde jsme zapotřebí, a nikoli za svým pohodlím, protože hledáme to budoucí město. Kristus zemřel, abychom chovali radikální důvěru ve slavnou budoucnost s Bohem. Pak tedy budeš posvěcen (12. verš) a půjdeš s Ježíšem tam, kde je tě zapotřebí, a nikoli za svým pohodlím.

Život ve chvále Bohu a v lásce k lidem

Buďme nyní konkrétnější. Co znamená žít život, kdy člověk jde tam, kde je ho zapotřebí, a nikoli za svým pohodlím – život za táborem, na cestě na Kalvárii, život, kdy spolu s Ježíšem jdeme vstříc utrpení pro radost, která je nám předkládána v onom budoucím městě? Jednu odpověď dostáváme v 15. verši a další pak ve verši 16.

Podle 15. verše se jedná o život ve chvále Bohu. Jedná se o skutečnou, srdečnou chválu – chválu vycházející jako ovoce z našich úst a pramenící z našeho srdce. V 15. verši se uvádí: „Skrze něho [Ježíše] tedy přinášejme Bohu stále oběť chvály, to jest ovoce rtů, vyznávajících jeho jméno.“

A podle 16. verše se jedná o život v lásce vůči lidem. Jedná se o život zaměřený na dobro druhých. „A nezapomínejte činit dobře a sdílet se, neboť takové oběti se Bohu líbí.“

Jiným slovy, když jdeme s Ježíšem na místo jeho oběti za táborem, vidíme jasněji než kdykoli jindy, že jeho jedinou obětí za nás hříšníky (Židům 9:26, 28) je učiněn konec všem obětem, s výjimkou dvou druhů obětí: oběti chvály Bohu (15. verš) a oběti lásky vůči lidem (16. verš).

Takže jsme za táborem, na cestě na Kalvárii spolu s Ježíšem, neseme potupu, jdeme tam, kde je nás zapotřebí, a nikoli za svým pohodlím. A co je pak touto cestou? Kam směřuje? A to zcela konkrétně právě dnes? A přímo pro tebe osobně? A tento týden? Tento rok? Možná je to cesta, která vede k půstu a modlitbám za lidi, kteří ještě neslyšeli evangelium; nebo vede na Ukrajinu, kde je třeba pomáhat sirotkům; nebo vede k misii v oblasti pomoci ženám, které uvažují o interrupci; anebo vede ke službě doprovázení těch, kdo jsou již na prahu věčnosti; nebo vede ke spolupráci s organizacemi, které se snaží pomáhat trpícím křesťanům po celém světě; anebo vede k telefonnímu hovoru, kdy se budeš snažit pomoci svému zdrcenému příteli, aby se vrátil zpět k Pánu Ježíši; anebo nás povede k sousedovi, o němž víme, že ve své nevíře spěje přímo do záhuby.

Cesta na Kalvárii, cesta, kde je nás zapotřebí, a nikoli za svým pohodlím, vede na tisíce možných míst, kde přinášíme Bohu oběť chvály a kde přinášíme oběť projevů lásky vůči lidem.

Kéž vámi Bůh prostřednictvím pasáže v Židům 13:13 zatřese

Dnes se tedy modlím za vás, mladé lidi, kteří jste si dosud nezvolili jasnou cestou, a za vás v důchodu, kteří jste dosud při síle, i za vás další ve středním věku, kteří byste chtěli dělat se svým životem něco radikálně jiného, něco takového, jako jste to v této církvi během let viděli v případě desítek svobodných lidí i lidí v manželství – modlím se tedy, aby si Bůh mezi vámi všemi použil slova z pasáže v Židům 13:13 k tomu, aby vámi zatřásl až do samotných základů a aby vás poslal za dalšími lidmi na celém světě se slavným evangeliem o Boží milosti v Ježíši Kristu. Dobře vím, že právě nemáme misijní týden, ale právě takovou výzvu si mohou někteří z vás z této pasáže dnes odnést.

Statisíce křesťanů po celém světě nasazují svůj život, jen aby mohli být právě v této chvíli křesťany. Ze Zjevení 5:9 víme, že Ježíš šel za tábor a trpěl, aby „vykoupil Bohu lidi z každého kmene, jazyka, lidu a národu“. Jestliže tedy Kristus šel za tábor s tímto důvodem, co pak tedy mají znamenat slova v Židům 13:13, kde se říká, „tak tedy vycházejme k němu ven za tábor, nesouce jeho potupu“? Nemá to tedy pro mnohé z nás být jasnou výzvou, abychom šli za tábor? Abychom opustili své pohodlí ve svém bezpečném táboře? Abychom opustili pohodlí svého města? Abychom opustili pohodlí své jisté práce? A abychom šli s Ježíšem na cestě na Kalvárii; abychom šli tam, kde je nás zapotřebí, a nikoli za svým pohodlím?

Ne, nemusíte opustit své kulturní zvyky, abyste poslechli tento text. Již jsem ohledně toho na začátku uvedl několik příkladů. Ale toto je zásadní: Kristus trpěl za táborem kvůli národům, z nichž stovky nemají žádnou církev, žádné knihy, ani žádné misie, které by jim mohly nějak poukázat na to, že Kristus přišel na svět, aby zachránil hříšníky. Proto je třeba zdůraznit: Pasáž v Židům 13:13 je výzvou, abychom šli tam, kde je nás zapotřebí, a nikoli za svým pohodlím. A k našim uším tuto neděli doléhá, že jsou zapotřebí lidé tam, kde křesťané hynou pod pronásledováním, a tam, kde hynou hříšníci, protože v jejich místě nejsou žádní křesťané, kteří by byli ochotní vystavit se pronásledování.

Pokud tedy sníte o své budoucnosti, ať je vám osm, osmnáct, osmatřicet nebo osmdesát, naléhám na vás, mějte jakou součást svého snu pasáž z Židům 13:13: „Tak tedy vycházejme k němu ven za tábor, nesouce jeho potupu.“

Nevycházíme sami

Nyní budeme zpívat závěrečný chvalozpěv We Rest On Thee. Mnozí patrně víte, že s tímto chvalozpěvem je spojen určitý příběh, díky čemuž je tato píseň tak zvláštní. V lednu 1956 byli v Ekvádoru zabiti Jim Elliot, Pete Fleming, Ed McCully, Nate Saint a Roger Youderian. Snažili se jít vstříc potřebám indiánů z kmene Auca, a rozhodně tedy nešli za svým pohodlím. Elisabeth Elliot pro název 16. kapitoly vyprávění, kde popisuje mučednickou smrt těchto křesťanů, zvolila právě část z tohoto chvalozpěvu, a to „Nevycházíme sami“.

Krátce před svou smrtí na Palm Beach zpívali právě tento chvalozpěv. Elisabeth Elliot píše:

Na závěr svých modliteb těchto pět mužů zazpívalo jednu ze svých oblíbených chvalozpěvů We Rest On Thee na nápěv skladby „Finlandia“. Jim a Ed zpívali tuto píseň od svých školních let, takže znali slova nazpaměť. U posledního verše bylo z jejich hlasu slyšet jejich hluboké přesvědčení.

V Tobě máme spočinutí, Obhájce a Štíte náš,
Bitva patří Tobě a chvála Tobě zní,
Branou věčnosti již jdeme, vidíme Tvou zář,
Spočinutí věčné v Sobě kéž nám dáš.

A s touto důvěrou šli za Ježíšem ven za tábor. Šli tam, kde jich bylo třeba, a zemřeli. Krédo Jima Elliota se prokázalo jako pravdivé: „Není pošetilý ten, kdo se vzdává toho, co si nelze udržet, aby získal to, oč nemůže přijít.“ „Neboť zde nemáme trvalé město, ale toužebně hledáme to budoucí“ (Židům 13:14).

Nyní vás tedy vybízím ke zpěvu tohoto chvalozpěvu. A až budeme zpívat slova „ve Tvém jménu vycházíme“, myslete na jejich význam a buďte připraveni jít.

 

Biblické citace: Pokud není uvedeno jinak, jsou biblické citace uvedeny z „Českého studijního překladu“.

©2014 Desiring God Foundation. Used by Permission.

Permissions: You are permitted and encouraged to reproduce and distribute this material in its entirety or in unaltered excerpts, as long as you do not charge a fee. For Internet posting, please use only unaltered excerpts (not the content in its entirety) and provide a hyperlink to this page. Any exceptions to the above must be approved by Desiring God.

Please include the following statement on any distributed copy: By John Piper. ©2014 Desiring God Foundation. Website: desiringGod.org