Pastorální zamyšlení nad doktrínou týkající se vyvolení

Tak i v nynějším čase zůstal ostatek lidu podle vyvolení z milosti. Jestliže však z milosti, pak již ne ze skutků, jinak by milost již nebyla milostí. Co tedy? Oč Izrael usiluje, toho nedosáhl, ale dosáhli toho vyvolení.

Když jsem uvažoval o tom, jak pastorálně použít tak doktrinálně náročnou pasáž jako Římanům 11, napadlo mě, že by mohlo být prospěšné se vždy po několika týdnech v našem rozboru pozastavit a zamyslet se, jak bychom probranou pasáž mohli využít nějak prakticky. Z Římanům 11:1-10 (stejně jako Římanům 8:29-33 a Římanům 9:10-24) jsme v posledních týdnech viděli biblickou doktrínu týkající se bezpodmínečného vyvolení.

Podle tohoto učení Bůh před založením světa (Efeským 1:4) vyvolil ty, kdo budou věřit a kdo budou navzdory svému hříchu nezaslouženě spaseni, a také ty, kdo budou vytrvávat ve své vzpouře a ve svém hříchu zaslouženě zahynou. Jinými slovy, finálním vysvětlením všeho, co se děje ve světě, je moudrost, spravedlnost a milost Boží vůle. Člověk není Bůh. Člověk nemůže stvořit něco jen tak z ničeho. Jako vedoucí představitelé naší církve zastáváme biblický paradox (nikoli však rozpor), že na jedné straně je Bůh svrchovaný, a na druhé straně jsme my všichni zodpovědní za své hříchy, neseme za ně vinu a zasluhujeme si Boží zlobu. Jestliže nás Bůh vyvolil, abychom došli k víře a byli spaseni z tohoto stavu viny, nemáme na tom sebemenší zásluhu. A právě to jsme viděli v Římanům 8 a 9 a nyní to opět vidíme i v Římanům 11:1–10. Právě to je tedy bezpodmínečné vyvolení.

Dnes se tedy zaměříme na určité pastorační myšlenky, které se týkají doktríny ohledně vyvolení.

1. Není pro nás dobré vědět vše, a proto nám Bůh takové věci nezjevil; jsou však určité věci, které je pro nás dobré vědět, i když je neumíme plně vysvětlit.

Tato myšlenka se zakládá z části na Deuteronomiu 29:28, kde Mojžíš řekl: „Skryté věci patří Hospodinu, našemu Bohu, odhalené pak nám a našim synům až navěky, abychom plnili všechna slova tohoto zákona.“ Není Božím záměrem, abychom určité věci věděli. Například ve Skutcích 1:7 Ježíš říká: „Nepřísluší vám poznat časy a doby, které Otec uložil ve své vlastní pravomoci.“ Nebylo by pro nás dobré, kdybychom věděli příliš mnoho o budoucnosti. O tom, co se stane zítra, vlastně nevíme téměř nic. U Jakuba 4:14 je uvedeno: „Nevíte, co bude zítra!“ Další příklad je v Žalmu 131, kde David říká: „Mé srdce se nepovyšuje a mé oči nejsou povýšené. Nevstupuji do velkých věcí, do divů, které jsou nade mě.“

Jiné věci víme, protože Bůh nám je zjevil, ale známe je pouze částečně. Je tedy dobré, abychom takové věci věděli. Ale musíme se spokojit s tím, že je budeme znát jen částečně, jak to uvádí Pavel v 1. Korintským 13:12: „Nyní vidíme jako v zrcadle, zastřeně, potom však uvidíme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, potom poznám důkladně, jak jsem byl také sám poznán.“ A to platí obzvláště o doktríně týkající se vyvolení. Máme sklony klást více otázek, než kolik jich Bůh chce zodpovědět. A existuje velké nebezpečí, že naše otázky sklouznou v obviňování.

Vyplývá z toho, že nebudeme vždy vědět, jak je určitá konkrétní biblická doktrína pro nás dobrá. My Američané jsme obzvláště pragmatičtí a nároční. Pokud u určité doktríny okamžitě nevidíme nějaké uplatnění, máme sklon ji ignorovat. Chováme se jak pošetilé děti. Každý rodič přitom ví, že děti je třeba učit, i když ony momentálně nevědí, jak jim to bude jednoho dne užitečné. Učíme je například, jak se správně chovat u stolu, což se jim v budoucnosti bude hodit v různých společenských situacích. Ale když jim říkáme, jak mají držet vidličku a nůž nebo že nemají mít lokty na stole, patrně netuší, k čemu by to mohlo být dobré. Děti nám musí věřit, když jim říkáme, že Země obíhá kolem Slunce a že je kulatá, že jíst zeleninu je zdravé a že i po malém množství jedu na krysy může člověk zemřít. Děti musí znát velké množství věcí, aniž by věděly proč. A nyní si představte, oč více nad námi je Bůh a jak mnoho toho musíme vědět, aniž bychom věděli, k čemu by to mohlo být dobré.

To, co známe, má na náš život často větší dopad, než si uvědomujeme nebo než dokážeme vysvětlit. Někdy se prostě musíme něco naučit, protože to Bůh označuje za pravdu. A až někdy později třeba uvidíme, jak nás taková znalost ochránila, posilnila, pokořila, očistila, vedla nás anebo nám umožnila vidět pravdivost jiných věcí. Nakonec se jedná v podstatě o záležitost důvěry. Důvěřujeme, že Bůh nám zjevil to, co je pro nás dobré vědět?

Pokud jde o doktrínu týkající se vyvolení, neznáme, v jakých všech ohledech je pro nás dobrá, ale některé z nich známe. A to nás vede ke druhé pastorační myšlence, co se týče toho, jaký vliv na nás má skutečnost, když známe doktrínu týkající se vyvolení.

2. Doktrína týkající se vyvolení silně napomáhá tomu, aby církev byla nekompromisní ohledně pravdy a Písma, čímž brání, aby se církev nenechala unést do doktrinální netečnosti a aby se nepřizpůsobovala dané kultuře .

Doktrína ohledně vyvolení dává určitou pevnost v myšlení. Jejím výsledkem jsou pevní, přemýšliví křesťané, kteří se nenechají snadno zavést na scestí nějakými módními, lidskými myšlenkami. Má v sobě určitou ochrannou moc, která brání tomu, aby se další doktríny nerozřeďovaly anebo nevytratily. Všeobecně lze říci, že tato doktrína nám velice silně zdůrazňuje pohled na svět, kde středem všeho je Bůh.

Ukažme si, proč na tom tak záleží. V posledním vydání Christianity Today rozebírá Chuck Colson „postmodernismus“ – „filozofii, která tvrdí, že transcendentní pravda neexistuje“. Autor uvádí čtyři nebo pět znaků ze společnosti ohledně toho, že postmodernismus zde ztrácí svou sílu a může být brzy pasé. Ale poslechněme si, k čemu vyzývá církve.

Těžko bych si mohl představit kritičtější dobu pro pastory, vědce i laiky, aby byli pevně zakořeněni v určitém biblickém pohledu na svět a aby jej jasně bránili pro ty, kdo hladoví po pravdě.
Ale jsme na tak náročný úkol připraveni? George Barna ve své zprávě z nedávného průzkumu americké církve uvádí, že většina církevních i laických vedoucích – podle jednoho průzkumu 90 procent z nich – pohled na svět nijak nepojímají. Jak se máme postavit vůči soupeřícím filozofiím, jestliže nejsme ani zakořeněni ve své vlastní pravdě?
Je ironií, že zatímco ve společnosti jsou vidět určité povzbudivé rysy, jsou zde zároveň i náznaky toho, že církev se stává němou, posouvá se od kázání Slova směrem k obrazům a emocím (povšimněte si, kolik křesťanských radiostanic v nedávné době přešlo od mluveného slova k tomu, že vysílají pouze hudbu).
Bylo by nejvyšší ironií – a hroznou tragédií – pokud bychom sami sklouzli k postmodernismu právě v době, kdy společnost už všeobecně přišla na to, že to je slepá ulička („The Postmodern Crackup“ v Christianity Today, prosinec 2003, Vol. 47, č. 12, str. 72).

Doktrína týkající se vyvolení úžasným způsobem probouzí lidi, kteří se nechávají samovolně unášet na řece převzatých domněnek, přičemž mysl zůstává v nečinnosti. Najednou jimi otřese radikální biblická zaměřenost na Boha a děsivá sebestřednost jejich vlastního srdce. Snaží se pak vybudovat si určitý způsob biblického smýšlení o Bohu a světě, aby se vyhnuli té tragédii, ohledně níž Colson varuje: tedy že svět konečně objevuje, že na pravdě skutečně záleží, zatímco církev se v zájmu podbízení se společnosti rozhodla, že na doktríně nezáleží. Doktrína týkající se vyvolení je dobrá pro nás i naše vnuky v takových ohledech, jaké si možná ještě ani nedokážeme představit.

3. Třetí pastorální zamyšlení k doktríně týkající se vyvolení: Je to jeden z nejlepších způsobů, jak se otestovat, zda jsme si s Bohem nevyměnili úlohu.

Je to sice nadčasový problém, ale je to především problém v moderním světě, který předpokládá autonomii člověka, zpochybňuje veškerou autoritu a z pozice soudce rozhoduje, zda Bůh vůbec existuje.

Pavel se touto otázkou velice rozhodně zabývá v Římanům 9:6–23. Zaměřuje se na starověkou i novodobou námitku: „Proč si [Bůh] ještě stěžuje? Vždyť kdo odolal jeho vůli?“ A odpovídá: „Člověče, kdo vlastně jsi, že odmlouváš Bohu? Což výtvor řekne svému tvůrci: ‚Proč jsi mě udělal takto?‘“ (Římanům 9:19–20) Jinými slovy, není správné stavět se na místo Boha. Bůh je hrnčíř. Ne mnoha dalšími doktrínami tak jasně otestujeme, zda my soudíme Boha, anebo zda Bůh soudí nás.

Na konci knihy Jób, kdy už byly vyslechnuty všechny Jóbovy argumenty i zavádějící rady Elífaza, Bildada a Zofara, je uvedeno shrnutí: „Nato Jób Hospodinu odpověděl. Řekl: Vím, že dokážeš cokoliv a žádný plán pro tebe není nemožný. Kdo že je tento člověk, který bez rozmyslu zakrývá radu? Jistě, povídal jsem o něčem, co nikdy nepochopím. Ve srovnání se mnou jsou to obdivuhodné věci a nemohu je poznat. Řekl jsi: Nyní slyš, já promluvím. Zeptám se tě a ty mě pouč. Slyšel jsem tě jen z doslechu, a nyní tě vidělo mé oko. Proto odvolávám, lituji toho v prachu a popelu.“ (Jób 42:1–6) Díky doktríně týkající se vyvolení máme k dispozici test, abychom viděli, zda jsme jako sebevědomý Jób, který Boha obviňuje, anebo zda jsme jako zlomený a kajícný Jób, který Bohu důvěřuje.

Ryba si patrně neuvědomuje, že je mokrá. Vše kolem ní je totiž mokré. Ryba na to asi ani nemyslí. A stejně těžké je pro moderního člověka – člověka žijícího kdykoli během posledních dvou set let – si uvědomit, zda je vůči Bohu arogantní, povýšený. Celý moderní svět totiž jedná vůči Bohu povýšeně. Právě v takovém oceánu obrazně řečeno plaveme a právě takový vzduch vdechujeme. Je prakticky součástí naší mysli. Ani si neuvědomujeme, že existuje. Nevnímáme jej, nevidíme jej, protože se skrze něj díváme na vše ostatní.

C. S. Lewis to popsal následovně:

Člověk ve starověku přistupoval k Bohu… jako když obviněný přistupuje před svého soudce. Ale u moderního člověka jsou role obráceny. Soudcem je člověk, Bůh je na lavici obžalovaných. Člověk je poměrně vstřícným soudcem: Pokud Bůh bude mít nějakou rozumnou obhajobu k tomu, že je bohem, který připouští válku, chudobu a nemoci, je člověk připraven si to vyslechnout. Na konci takového přelíčení může být Bůh dokonce zproštěn obvinění. Ale důležitá je skutečnost, že člověk je v pozici soudce a Bůh je na lavici obžalovaného. („Bůh na lavici obžalovaného,“ Lesley Walmsley, ed., C. S. Lewis: Sbírka esejí a dalších krátkých spisů [London: HarperCollins Publishers, 2000], str. 36, angl.)

Právě to prakticky znamená být moderním člověkem: onen sotva postřehnutelný pocit – předpoklad, který si patrně ani neuvědomujeme – že jsme s to Boha zpochybňovat a dokonce jej i soudit. Doktrína týkající se vyvolení je jedním z velmi účinných prostředků, jak si otestovat, zda jsi „v suchu“ – tedy mimo oblast téměř všudypřítomného oceánu arogance a povýšenosti moderního světa, anebo zda jsi přímo v tomto oceánu, mokrý až na kůži. Je dobré, abychom podstoupili zkoušku ohledně svého postoje k Boží svrchovanosti, abychom spolu s Jóbem mohli říci: „Slyšel jsem tě jen z doslechu, a nyní tě vidělo mé oko. Proto odvolávám, lituji toho v prachu a popelu“ (Jób 42:6).

4. Třetí pastorální zamyšlení k doktríně týkající se vyvolení: Pokorné přijetí – nikoli rozbory, ani intelektuální víra – ale pokorné přijetí drahocenné pravdy týkající se vyvolení a svrchované milosti, vede k radikální, milující, odvážné službě a misii.

Uveďme si jen jeden příklad (ale jsou zde i další příklady – William Carey, Adoniram Judson, David Livingstone, John Patton, George Mueller, Charles Spurgeon, Jonathan Edwards atd.): Kristin Carlson byla v Zambii přibližně rok, když tam s organizací Action International pracovala s dětmi ulice (rozhodně se s nimi seznamte; mohl jsem mezi těmi radikálními křesťany zmínit ředitele Douga Nicholse, který jel do Rwandy s rakovinou tlustého střeva, protože pokorně přijímá pravdu týkající se vyvolení). Na den Díkuvzdání jsme od Kristin dostali tento e-mail:

Předně jsem Bohu vděčná za jeho nezměrnou milost, že si mě vyvolil. Ničím jsem si ji nezasloužila a neustále žasnu nad tím, jak je náš Otec ke mně dobrotivý. Jsem tak vděčná za to, že jsem byla vyvolena proto, že vím, k čemu jsem byla vyvolena. Byla jsem vyvolena, abych oznamovala, jak je Bůh znamenitý; že jsem byla vyvolena, abych na věky nacházela své uspokojení v Bohu skrze Ježíše Krista; že jsem byla vyvolena, abych žila ve světle, a nikoli v temnotě; že jsem byla vyvolena, abych okusila a viděla, jak je Bůh dobrý.

Teď je třeba dávat pozor. Někteří vůbec netuší, o čem zde Kristin mluví, protože byli vyučováni, že doktrína týkající se vyvolení je buď nepravdivá anebo není nijak užitečná. Takový člověk stál vždy někde vně a pouze podezřívavě nahlížel dovnitř a jen kritizoval. Nyní zde ale máme e-mail s konkrétním příběhem přímo zevnitř – od někoho, kdo ví, co je doktrína týkající se bezpodmínečného vyvolení. Výsledkem ale není to, čemu jste možná byli vyučováni. Poslechněte si, co je výsledkem. Kristin pokračuje:

Jsem vděčná, že si Bůh vyvolil Vasca, tvrdé, nevzdělané, vzpurné dítě ulice, že si ho vyvolil z temnoty do svého podivuhodného světla. A ovoce, které již teď vidím ve Vascově životě, je svědectvím o tom, že setrvává v Kristu, pravé vinné révě.
Jsem vděčná za Boží hojnou milost v uplynulém roce… Je úžasné být součástí tohoto díla – přátelit se s dětmi ulice a dělit se s nimi o jedinou trvalou naději. A chci dodat, jak jsem vděčná, že mi Bůh dal srdce, které je vůči těmto dětem otevřené. Objektivně řečeno, vím, že není „normální“, když člověk RÁD chodí mezi haldami odpadků a se špinavými zapáchajícími dětmi sedí na „nóbl gauči“ (tak se tu říká malému kovovému předmětu, kde místo sedátka je nahoře kus lepenky), ale tak to prostě já, mám to ráda.

Když člověk přijme doktrínu svrchované milosti – jejímž počátkem je bezpodmínečné vyvolení – když je člověk svrchovanou milostí přijat, vede to nejprve k takovéto radikální, odvážné, obětavé lásce; a pak k pokoře, když se radujeme v pravdě, že jsme tuto krásu nevytvořili v sobě my sami, ale že ji vytvořil Bůh. A jemu pak vzdáme veškerou slávu.

Možná se zeptáte: Je takovýto způsob myšlení biblický? Učí Bible skutečně, že pravda ohledně vyvolení Bohem má na nás takto působit? Ano. Uvažujme nejprve o Koloským 3:12–13: „Oblečte se tedy jako vyvolení Boží, svatí a milovaní, v slitovný soucit, dobrotu, pokoru, vlídnost a trpělivost. Snášejte se navzájem a odpouštějte si, má-li kdo něco proti druhému. Jako Pán odpustil vám, odpusťte i vy.“ Zde vidíme to propojení. Pro Pavla je to očividné a jasné. Když víš, že jsi byl vyvolen díky milosti, oddělen pro Boha a že jsi milován, měl bys být jedním z nejmírnějších lidí na světě, připraven snášet špatné zacházení a připraven odpouštět. Milovat ty, kdo nejsou hodní lásky – v Zambii i kdekoli jinde.

A další vodítko, jak to funguje, je v Římanům 8:33, kde Pavel říká: „Kdo bude žalovat na Boží vyvolené? Vždyť Bůh je ten, kdo ospravedlňuje!“ Odpověď je nasnadě: Nikdo na tebe nemůže žalovat, pokud jsi vyvolen Bohem. Bůh je navždy na tvé straně. Pavel to zcela jistě říká proto, že to na nás má mít určitý praktický dopad. Pavel očekává, že budeme cítit jistotu a radost a budeme odvážní a nebojácní. Třeba je dnes před tebou nějaké rozhodnutí, které se jeví jaké správné a je v souladu s láskou, ale je zároveň riskantní. Cítíš, jaký dopad má pak otázka: „Kdo bude žalovat na Boží vyvolené?“ Cítíš, jakou sílu má v sobě slovo „vyvolený“, jakou ti dává jistotu?

Nejedná se tedy o doktrínu, o níž je nutné se především nějak přít, ale o doktrínu, ze které je třeba se těšit. Není určena k rozborům; je určena pro misii. Není určena k tomu, aby lidi rozdělovala (ačkoli to tak bude); je určena k tomu, aby lidi činila soucitnými, laskavými, pokornými, mírnými a odpouštějícími.

5. Na závěr uvedu poslední pastorální myšlenku: Nepřemýšlejte o vyvolení bez Ježíše Krista.

V Efeským 1:3 je uvedeno: „On [Bůh] si nás v něm [v Kristu] vybral před založením světa.“ Jinými slovy, když Bůh ve věčnosti plánoval, že nás vysvobodí z otroctví hříchu, měl na mysli, že to vykoná skrze Krista. Před založením světa Bůh plánoval, že nás zachrání skrze Kristovu smrt a vzkříšení.

Co Bůh vykonal, aby nás spasil a povolal k sobě, tedy nespočívá v tom, že by nám předem sdělil, zda jsme vyvoleni. Bůh to zjevuje jedině prostřednictvím vztahu s Ježíšem Kristem, a proto Kristus je samotným středobodem našeho vyvolení. Namísto aby nám Bůh sdělil, zda jsme vyvoleni, poslal svého Syna a řekl: „Kdo věří v Syna, má věčný život.“ (Jan 3:36) „Kdo věří v Syna Božího, má to svědectví v sobě.“ (1. Jana 5:10) Ví, že je vyvolen.

A proto vás ve jménu Pána Ježíše Krista vyzývám: Pojďte, přijměte jej jako svého Spasitele a Pána a jako Poklad svého života. On nikdy nezavrhne ty, kdo přicházejí ve víře. Odpouští hříchy. Oblékne vás do spravedlnosti. Dá vám Ducha svatého. Zachová vás. „Mé ovce slyší můj hlas, já je znám, jdou za mnou a já jim dávám život věčný; nezahynou na věčnost a nikdo je nevytrhne z mé ruky. (Jan 10:27–28) Poslechněte hlas tohoto dobrého Pastýře a jděte k němu.

 

Biblické citace: Pokud není uvedeno jinak, jsou biblické citace uvedeny z „Českého studijního překladu“.

©2014 Desiring God Foundation. Used by Permission.

Permissions: You are permitted and encouraged to reproduce and distribute this material in physical form, in its entirety or in unaltered excerpts, as long as you do not charge a fee. For posting online, please use only unaltered excerpts (not the content in its entirety) and provide a hyperlink to this page. For videos, please embed from the original source. Any exceptions to the above must be approved by Desiring God.

Please include the following statement on any distributed copy: By John Piper. ©2014 Desiring God Foundation. Website: desiringGod.org