Posilujme navzájem své ruce v Bohu

David zjistil, že Saul vytáhl, aby usiloval o jeho život (tehdy byl v pustině Zífu v Choreši). 16 Jónatan, syn Saulův, vstal a šel za Davidem do Choreše a posilnil jeho ruku v Bohu. 17 Řekl mu: Neboj se, protože ruka mého otce Saula tě nenalezne. Ty budeš kralovat nad Izraelem a já budu druhý po tobě. I můj otec Saul to ví. 18 Oba uzavřeli smlouvu před Hospodinem. David pak pobýval v Choreši a Jónatan šel do svého domu.

Dnešním kázáním na chvíli odbočíme od naší série zaměřené na dopis Efezským, s jehož rozborem jsme začali minulou neděli. Zastáváme totiž přesvědčení, že je třeba všechny členy naší církve povzbudit, aby byli součástí nějaké menší skupinky, kde si navzájem můžeme pomáhat vést boj za víru. Dnes se tedy zaměříme na to, jak se navzájem posilovat v Bohu.

Věčná jistota je komunitní projekt

Jsme přesvědčeni, že věčná jistota je komunitní projekt. Jsme přesvědčeni, že vytrvalost svatých je společnou odpovědností. Týž Pán, který řekl, „Mé ovce slyší můj hlas, já je znám, jdou za mnou a já jim dávám život věčný; nezahynou na věčnost a nikdo je nevytrhne z mé ruky“ (Jan 10:27–28), také řekl, „Kdo však vytrvá do konce, bude zachráněn.“ (Matouš 24:13).

Jinými slovy, ti, kdo se narodili z Boha, mají věčnou bezpečnost v Ježíšově ruce. A ti, kdo jsou narozeni z Boha, musí vytrvat do konce, aby byli zachráněni. Nabízí se tedy otázka: Jaké ustanovení Bůh používá, aby jeho ovce vytrvaly ve víře až do konce, aby mohl neomylně naplnit své zaslíbení, že budou v bezpečí a žádná z nich nebude ztracena?

Dnes se zaměříme na jednu zásadní část této otázky: Bůh záležitosti ustanovil tak, abychom měli vztahy s dalšími věřícími, abychom si navzájem každodenně pomáhali úspěšně vést boj víry, až do samého konce. Základ pro tuto odpověď nacházíme v Hebrejům 3:12–14:

Hleďte, bratři, aby snad v někom z vás nebylo zlé a nevěrné srdce, takže by odpadl od živého Boha, 13 a proto se navzájem napomínejte každý den, dokud se říká Dnes, aby nikdo z vás nebyl zatvrzen klamem hříchu. 14 Vždyť jsme se stali účastníky Krista, pokud ten původ jistoty zachováme pevný až do konce.

Bůh ustanovil určitý prostředek, pomocí něhož nás uschopňuje, abychom si svou jistotu zachovali pevnou až do konce. Co je tímto prostředkem? Je třeba, abychom rozvíjeli takové křesťanské vztahy, kde si navzájem pomáháme pevně se držet Božích zaslíbení a unikat před podvodností hříchu. Každodenně se navzájem vybízíme a povzbuzujeme, abychom nadále stáli pevně a měli na sobě plnou Boží zbroj.

Buď součástí nějaké křesťanské skupinky

Děti, dospívající, studenti středních a vysokých škol, svobodní, manželské páry, vdovy a vdovci – jste součástí nějaké křesťanské skupinky, kde si navzájem pomáháte vést boj víry a navzájem se chráníte od podvodného pronikání hříchu?

Nechci tím říci, že nemůžete být spaseni, pokud nebudete patřit k nějaké malé organizované skupince. Ale rozhodně chci říci, že pokud nemáte určitou skupinku přátel ve víře, zanedbáváte jeden z prostředků, který Bůh ustanovil pro vaše zachování a pro vaši vytrvalost ve víře. A zanedbávat takový prostředek milosti je pro naši duši velmi nebezpečné.

Můj cíl je tedy dnes velmi jednoduchý: Podnítit vás, abyste patřili do nějaké malé skupinky křesťanů, kde se můžete navzájem povzbuzovat, abyste každodenně vedli dobrý boj víry. Na konci kázání vám bratr Peter Nelson stručně představí jednu síť malých skupinek, abyste o ní pak mohli pod modlitbou uvažovat.

Čtyři poučení ze setkání Jónatana s Davidem

Naší výchozí pasáží bude 1. Samuelova 23:15–18. Je zde totiž jednoduše a dobře znázorněno, co je v boji o víru zapotřebí.

David putuje pustinou Zíf, cca 50 kilometrů jižně od Jeruzaléma, hlavně aby zůstal z cesty Saulovi. Saul, král Izraele, chce totiž Davida zabít, protože se domnívá, že v něm má nebezpečného soka, který mu usiluje o trůn. Saulův syn Jónatan, který Davida miluje, se doslechne, že David je v této pustině, a jde za ním, aby jej posílil v Bohu.

Ze setkání Jonatána s Davidem získáváme přinejmenším čtyři názorná ponaučení o tom, jak si máme navzájem pomáhat vést boj víry.

1. Každý potřebuje křesťanské přátele

I ti nejvýznačnější svatí a nejsilnější vůdci potřebují křesťanské přátelé, aby posilovali své ruce v Bohu. David byl hluboký člověk s velkou vnitřní silou, ale přesto potřeboval Jónatana.

Křesťanské přátelství není jen pro ty, kdo jsou ve víře noví. Je pro každého věřícího. Nikdy nepřestaneme potřebovat službu dalších křesťanů. Pokud si myslíš, že už denně nepotřebuješ vybízet a povzbuzovat v boji o víru, tvé srdci již patrně padlo za oběti podvodné moci hříchu.

David byl mužem podle Božího srdce. Byl velkým válečníkem. Jónatana nepochybně převyšoval svou silou, inteligencí i hloubkou svého teologického porozumění. Ale podle 16. verše Jónatan šel za Davidem a posilnil jeho ruku v Bohu.

Nikdy nesmíme propadnout sebeklamu, že jsme tak silní, že již nepotřebujeme být posilováni v Bohu. A nikdy si nesmíme myslet, že někdo je natolik nad námi, že nemůžeme být Božím nástrojem, abychom takového člověka posílili.

Charles Spurgeon následující slova jistě uvedl i za mnohé křesťanské vedoucí pracovníky:

Před několika lety jsem trpěl obavami a sklíčeností na duchu. Přihodily se mi různé problematické skutečnosti; vůbec jsem se necítil dobře a srdce ve mně umdlévalo. Z hlubin jsem byl nucen volat k Pánu. Než jsem si odjel odpočinout do Mentonu, trpěl jsem značně tělesně, ale ještě více ve své duši, protože pro mého ducha to již bylo přespříliš. Pod tímto tlakem jsem měl kázání na slova, „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ Patrně nikdy předtím jsem nebyl natolik s to, kázat na tento text; domnívám se, že ne mnoho mých bratří mohlo do těchto srdceryvných slov proniknout tak hluboko. V plné míře jsem pociťoval hrůzu duše opuštěné Bohem. Vůbec to nebyl žádoucí zážitek. Chvěji se již jen při pouhém pomyšlení, že by mou duši opět mělo postihnout takové zatmění; modlím se, abych již nikdy nemusel takovým způsobem znovu trpět. (Autobiografie, svazek 2, str. 415, angl.)

Zmiňuji se o tom, abych zdůraznil, že i ti největší světci, i ti nejudatnější bojovníci potřebují posilovat své ruce v Bohu. Ve skutečnosti se na ně ďábel může zaměřovat ještě více, a proto mohou potřebovat i více posílení. První ponaučením z našeho textu tedy je: Nikdy jako křesťané nevyrosteme natolik, abychom přestali potřebovat každodenní vybízení a povzbuzování. I ti největší světci a nesilnější vůdci potřebují přátele, kteří budou posilovat jejich ruce v Bohu.

*2. Vědomé úsilí *

Druhé ponaučení spočívá v tom, že posilování v Bohu si vyžaduje vědomé úsilí.

Jedná se o záměrné jednání. Tedy nic nahodilého. Člověk jen tak náhodou nevstane, aby si prostě zašel do Choreše v pustině. Verš 16 uvádí: „Jónatan, syn Saulův, vstal a šel za Davidem do Choreše a posilnil jeho ruku v Bohu.“

Jaký úžasný dopad by to asi na naši církev mělo, kdybychom každý z nás hned ráno po probuzení PLÁNOVALI, že někomu posilníme jeho ruku v Bohu! Jónatan se jistě nesetkal s Davidem v Choreši čirou náhodou (ačkoli i to se někdy může stát). NAPLÁNOVAL si, že za ním půjde a posilní ho. Znakem křesťanské zralosti je, že si člověk do svého života začlení, že bude ostatní záměrně posilovat v Bohu a že bude takové příležitosti vyhledávat. Koho se tedy dnes chystáš posílit v Bohu? A koho se chystáš posílit tento týden? Máš skupinku přátel, kteří se (záměrně!) nasazují, aby si vzájemně tímto způsobem pomáhali vést dobrý boj víry?

Právě čtu Paměti Samuela Pearce, jednoho z pastorů oněch malých skupinek, které v roce 1792 položili základ Baptistické misionářské společnosti. Mezi jinými tam byli i John Ryland, John Sutcliff, Andrew Fuller, Samuel Pearce a William Carey. V nedávné době se ukázala jedna významná skutečnost: Tito muži se navzájem měli velmi rádi, setkávali se společně a silně se nasazovali, aby se navzájem posilovali v Bohu. A pokračovali v tom, i když od sebe byli daleko.

Samuel Pearce čekal přes rok, než se dočkal dopisu od Williama Careyho, který předtím odjel do Indie. Ve své odpovědi pak Careymu napsal:

Tvoje zpráva nás prodchla novým elánem a velice posílila naše ruce v Pánu. Při čtení jsme plakali a vzdávali chvály a modlili se. Kdo další kromě křesťanů, kteří jsou spojeni přátelstvím kvůli našemu drahému Pánu Ježíši Kristu, pociťuje takové potěšení? (str. 58)

To je opravdu nádherná formulace: „Přátelství KVŮLI našemu drahému Pánu Ježíši Kristu.“

Dnes na vás tedy naléhám, abyste vytvořili přátelství KVŮLI Ježíši Kristu – abyste měli skupinku přátel ve víře, kde budete všichni zajedno v tom, že se budete navzájem chtít neustále směřovat k Ježíši Kristu jako své naději a síle.

3. Navzájem se posilovat *v Bohu*

To je třetí ponaučení. Síla, kterou se navzájem posilujeme, je síla v Bohu, nikoli v nás samotných. Verš 16 neuvádí, že Jónatan šel až do Choreše, aby posílil Davidovo sebevědomí. Rozhodně ne. Je zde uvedeno, že Jónatan, vstal a šel za Davidem do Choreše a posilnil jeho ruku v Bohu.

Je tedy rozdíl mezi křesťanskými přáteli a všemi dalšími podpůrnými skupinami, terapeutickými skupinami i svépomocnými skupinami. Smyslem křesťanského přátelství je navzájem se směřovat ke Kristu, nikoli k nějakému člověku, pokud jde o pomoc a sílu.

Je zde určitý paradox. Na jedné straně říkám, že vás potřebuji. Bůh vás ustanovil jako určitý prostředek milosti, skrze nějž dostávám pomoc, abych vytrval až do konce. Ale na druhé straně musím říci, že mi můžete pomáhat pouze tím, když bude mluvit či jednat tak, abych byl závislý na Bohu, a nikoli na vás.

Dostáváme se tím vlastně k našemu nejobvyklejšímu tématu: Ve všem co děláme, je vždy naprostým středem Bůh, tedy i v naší pospolitosti, v našem přátelství, v našich skupinkách. Musí to být přátelství KVŮLI Ježíšovi. Každá křesťanská skupina či skupinka by měla existovat s cílem, aby zde křesťané navzájem posilovali své ruce v Bohu, a nikoli v člověku. To je tedy třetí ponaučení z našeho textu: „Jónatan … vstal a šel za Davidem do Choreše a posilnil jeho ruku v Bohu.“

4. Navzájem si připomínat Boží zaslíbení

A jak to tedy Jónatan udělal? A jak to máme dělat my? Jónatan řekl (v 17. verši): „Neboj se, protože ruka mého otce Saula tě nenalezne. Ty budeš kralovat nad Izraelem a já budu druhý po tobě. I můj otec Saul to ví.“

Jak Jónatan věděl, že David bude králem Izraele? Byli důvěrnými přáteli, takže si lze jen stěží představit, že by David Jónatanovi neřekl, co je popisováno v 16. kapitole – jak prorok Samuel pomazal Davida ještě jako chlapce, aby byl králem Izraele. Jónatan tedy Davidovu ruku posílil v Bohu tím, že mu připomněl slib, který mu Bůh dal (1. Samuelova 16:12). Saul nemohl proti Davidovi uspět, protože s ním byl Bůh. Jónatan tedy posílil Davidovu ruku v Bohu tím, že mu připomněl jeho místo v Božím záměru.

A stejné je to i s námi. Navzájem posilujeme své ruce v Bohu tím, že si připomínáme zaslíbení, která se konkrétně vztahují na naše potřeby.

Co byste asi chtěli slyšet od svých přátel, pokud byste byli William Carey, 25 000 kilometrů od domova, a vedli byste boj víry pouze spolu s jedním dalším přítelem, ale všude kolem by byli milióny nevěřících? Možná byste potřebovali slova, která napsal Samuel Pearce, drahý přítel, který věděl, jak Williamu Careymu posílit ruce v Bohu. Poslechněte si, jak je tento dopis ze 4. října 1794 plný Božích zaslíbení:

Bratře, toužím ti stát po boku a mít účast na všech stránkách tvého boje – boje, který může být neúspěšný pouze při zbabělosti. Vždyť sám Kapitán naší spásy kráčí před námi. Někdy se může osobně vzdálit (jeho moc však zůstává), aby vyzkoušel naši zdatnost v naší duchovní a nebeské zbroji. Je něco, co živá víra nezmůže pro křesťanského vojáka? Přivede Zachránce z nebes; oděného v roucho zbrocené krví; postaví jej do čela bitvy a vloží nám do úst novou píseň – „Bojovali s Beránkem, a Beránek zvítězí nad nimi“. Ano, zvítězí – vítězství je totiž jisté, ještě než vstoupíme na bitevní pole; koruna, jež má zkrášlit naši hlavu, je již připravena, koruna krásy, jež nepomíjí; a my jsme se již rozhodli, co s ní učiníme – položíme ji k nohám přemožitele a řekneme, „Ne nám, Hospodine, ne nám, ale jménu svému dej čest,“ přičemž nebesa se připojí chorálem, „Hoden je Beránek“. (Paměti, str. 66. angl.)

Všichni asi nemáme dar posilovat své přátele takovými slovy. Ale pokud budeme svou mysl neustále sytit Slovem Božím a rozjímat o něm ve dne v noci, jak uvádí 1. žalm, budeme zdrojem živé vody a budeme moci mnohé další posilovat v Bohu. Dnes je zde tedy výzva pro nás všechny: Pojďme a navzájem posilujme své ruce v Bohu! Amen.

Biblické citace: Pokud není uvedeno jinak, jsou biblické citace uvedeny z „Českého studijního překladu“.

©2014 Desiring God Foundation. Used by Permission.

Permissions: You are permitted and encouraged to reproduce and distribute this material in its entirety or in unaltered excerpts, as long as you do not charge a fee. For Internet posting, please use only unaltered excerpts (not the content in its entirety) and provide a hyperlink to this page. Any exceptions to the above must be approved by Desiring God.

Please include the following statement on any distributed copy: By John Piper. ©2014 Desiring God Foundation. Website: desiringGod.org