Povoláni k utrpení a radosti – abychom doplnili, co zbývá ze soužení Kristových

Nyní se raduji v utrpeních pro vás a ve svém těle doplňuji, co zbývá ze soužení Kristových pro jeho tělo, jímž jest církev. 25 Jejím služebníkem jsem se stal podle Boží správy, která mi pro vás byla svěřena, abych naplnil slovo Boží – 26 to tajemství, které bylo od věků a od prvních pokolení ukryté, nyní však bylo zjeveno jeho svatým, 27 kterým Bůh toužil oznámit, jaké je bohatství slávy tohoto tajemství mezi pohany: tím tajemstvím je Kristus ve vás, naděje slávy. 28 Jeho my zvěstujeme napomínajíce každého člověka a vyučujíce každého člověka ve vší moudrosti, abychom každého postavili dokonalého v Kristu. 29 Proto také usilovně pracuji a zápasím v souladu s jeho působením, které je ve mně mocné.

Zaměříme se na 24. verš, kde Pavel uvádí: „Doplňuji, co zbývá ze soužení Kristových.“ Jak může něco zbývat ze soužení Kristových? Což jeho utrpení a smrt za nás nebyly zcela postačující? Co má tedy Pavel ve 24. verši na mysli a jak se nás to týká?

Shrnutí této pasáže

Abychom 24. verš viděli správně, podívejme se na něj ve spojitosti s širším kontextem dalších veršů. Budeme se vracet od 29. verše zpět ke 24. verši a budeme si shrnovat, co v této pasáži Pavel říká.

Verš 29: Pavel uvádí, že se namáhá s určitým záměrem a že jeho usilovná práce a zápas není jen z jeho vlastní síly. Působí v něm Kristova moc. Verš 28 popisuje, s jakým záměrem se Pavel namáhá, aby každého postavil „dokonalého v Kristu“. A dělá to tím, že zvěstuje Krista, napomíná a vyučuje. Pavlovi k této ustavičné práci dává sílu Kristus.

Verše 26-27 ukazují, co konkrétně Pavel zvěstuje a vyučuje. Podle 26. verše se jedná o „tajemství“, avšak nikoli proto, že není možné mu rozumět, ale proto, že bylo od věků ukryté, ale nyní bylo zjeveno svatým. Ve 27. verši je pak popisováno bohatství slávy tohoto tajemství. „Tím tajemstvím je Kristus ve vás [mezi pohany], naděje slávy.“ Dříve totiž nebylo plně zjeveno, že židovský Mesiáš - Kristus - bude jednat s nežidovskými národy, že v nich bude přebývat a dá jim slib Abrahamův, naději slávy v Božím království se všemi svatými.

Ale nyní je toto tajemství zjeveno a Pavel zvěstuje Krista a všude vyučuje, že Mesiáš a naděje Boží slávy patří všem, kdo důvěřují Kristu a kdo skutečně doufají v Boží slávu (1:4, 23).

Ve 25. verši se prostě uvádí, že toto zvěstování Krista je naplněním správcovství, které Bůh dal Pavlovi, aby šířil Boží slovo. Pavel je služebníkem církve a správce Boží. Jeho úkolem je nést Slovo Boží národům, nabízet jim naději slávy a povolávat je k víře. Je tedy služebníkem církve v tom, že shromažďuje Boží vyvolené z národů a že je vyučuje a vybízí, aby mohli být postaveni dokonalí (tedy úplní) v Kristu.

Ve 24. verši se uvádí, že tato služba ve spojitosti s tajemstvím Krista a nadějí slávy pro národy, které jsou vyučovány a vybízeny, zahrnuje utrpení či soužení. „Nyní se raduji v utrpeních pro vás a ve svém těle doplňuji, co zbývá ze soužení Kristových pro jeho tělo, jímž jest církev.“

Co znamená ‚doplňovat, co zbývá‘?

Co tedy znamená, když se Pavel raduje v utrpeních za církev – když naději slávy šíří k dalším a dalším lidem, vyučuje je o Kristovu tajemství a přitom všem snáší soužení - ‚doplňuje, co zbývá ze soužení Kristových‘? Jak by mohl kdokoli doplnit, co je jistě již zcela úplné?

Význam je vidět z kontextu

Domnívám se, že z kontextu, který jsme si právě ukazovali, vyplývá, že Pavlovým utrpením jsou doplňována soužení Kristova nikoli tím, že by se cokoli přidávalo k jejich ceně, ale tím, že jsou šířena dalším lidem, pro něž jsou požehnáním. Co tedy ,zbývá,‘ pokud jde o Kristova soužení? Rozhodně ne hodnota či zásluha. Zbývá to, že soužení Kristova nejsou známá ve světě. Pro většinu lidí jsou stále tajemstvím (čímsi zahaleným). A Božím záměrem je, aby toto tajemství bylo zjeveno, aby se šířilo i mezi všechny pohany. Kristovým soužením tedy „zbývá“ to, že nejsou známá mezi národy. Proto je musí zvěstovat služebníci Slova. A tito služebníci Slova doplňují, co zbývá ze soužení Kristových tak, že zprávu o nich šíří dalším.

Podobné vyjádření ve Filipským 2:30

Význam slovního spojení, které zde rozebíráme, je potvrzen ve Filipským 2:30. V církvi ve Filipech byl muž jménem Epafroditos. Když církev shromáždila určitou podporu pro Pavla (patrně peníze nebo knihy), rozhodli se poslat vše Pavlovi do Říma prostřednictvím Epafrodita, který ale cestou téměř přišel o život. Ve 27. verši se uvádí, že byl nemocen, blízko smrti, ale Bůh se nad ním smiloval.

A ve 29. verši Pavel církvi ve Filipech říká, aby Epafroditovi prokazovali úctu, až se vrátí. Důvody k tomu jsou pak uvedeny ve 30. verši, kde jsou použity podobné slovní obraty jako v Koloským 1:24: „Neboť pro dílo Kristovo se přiblížil až k smrti. Vlastní život dal v sázku, aby doplnil, co chybělo [tedy zbývalo, nedostávalo se] ve vaší službě pro mne.“ Původní slovní spojení „aby doplnil, co chybělo“ ve vaší službě je téměř stejné jako slovní spojení „doplňuji, co zbývá“ v Koloským 1:24.

V jakém slova smyslu něco ve službě Filipských pro Pavla „chybělo“ a v jakém smyslu Epafroditos „doplnil“ co této službě chybělo? Marvin Vincent, biblický komentátor, to před nějakými sto lety komentoval následovně a dle mého názoru správně:

Dar pro Pavla byl darem od určité konkrétní církve jako těla. Byl to obětavý dar daný z lásky. Daru chybělo to, za co by byl vděčný Pavel i tato církev - možnost tento dar předat a obdržet osobně, což ale nebylo možné. A Pavel ukazuje, že Epafroditos doplnil tento nedostatek svou laskavou a horlivou službou. (Epistle to the Philippians and to Philemon, ICC, str. 78, angl.)

Jak ‚doplňujeme, co zbývá ze soužení Kristových‘?

Domnívám se, že stejný význam tohoto slovního spojení je i v Koloským 1:24. Kristus projevil svou lásku tím, že trpěl a zemřel za hříšníky. Tato láska je pochopitelně úplná a nic jí neschází („nezbývá“), kromě jediného – aby Kristus byl představován celému světu, včetně lidí, s nimiž jste třeba na svém pracovišti. Bůh na tento nedostatek odpovídá tím, že povolává věřící (jako například Pavla), aby Kristovo soužení předkládali světu - aby je nesli z Jeruzaléma až na samý konec země.

Tím doplňujeme, „co zbývá ze soužení Kristových pro jeho tělo“. Dovádíme do konce, k čemu byla tato soužení určena – předkládáme je lidem ve světě, kteří nevědí, jak nesmírně jsou tato soužení cenná.

Ale povšimněme si, jak o této skutečnosti mluví Pavel ve 24. verši. Říká, že co zbývá ze soužení Kristových, doplňuje ve svém těle, ve svém utrpení. Pavel tedy vidí velmi těsnou spojitost mezi svým vlastním utrpením a mezi Kristovými souženími. Co to má asi znamenat? Domnívám se, že Božím záměrem je Kristova soužení předkládat světu skrze soužení svého lidu. Božím záměrem je, aby tělo Kristovo, církev, zakoušelo některá ze soužení, která zakoušel sám Kristus, takže když předkládáme Kristův kříž dalším, vidí tito lidé Kristův kříž na nás. Kristova soužení máme lidem předkládat prostřednictvím soužení, která sami zakoušíme, a přitom máme jako Ježíš žít životem plným lásky.

„Nyní se raduji v utrpeních pro vás a ve svém těle doplňuji, co zbývá ze soužení Kristových pro jeho tělo, jímž jest církev.“ Je Boží vůlí, aby Kristova utrpení byla světu předkládána osobním způsobem. Kristus se nabízí světu jako ten, který za svět trpěl, a to prostřednictvím lidí, kteří jsou podobně jako on ochotni trpět za svět. Jeho utrpení jsou ,doplňována‘ v našich utrpeních, protože svět v našem utrpení vidí Kristovo utrpení. Láska, kterou Kristus projevil ve svých souženích za hříšníky, je vidět v lásce, kterou projevují Kristovi následovníci ve svém utrpení za hříšníky.

Domnívám se, že v Koloským 1:24 vidíme, jak konkrétně naplňovat Ježíšova slova z Marka 8:35: „Kdokoli by si chtěl zachránit život, ten jej ztratí, ale kdokoli by ztratil život pro mě a pro evangelium, ten jej zachrání“ (B21). Cesta spásy je cesta, kdy ,ztrácíme svůj život pro evangelium‘. Chceme-li evangelium nést dalším lidem (ať již do vedlejší kanceláře anebo na druhý konec světa), obvykle si to vyžaduje určité oběti a soužení, je třeba vzdát se svého vlastního života a zapřít sám sebe. Kristus chce tímto způsobem předkládat své soužení světu – tedy skrze soužení svého lidu.

Pavlova radost v tomto povolání

A Pavel ve 24. verši uvádí, že se v tom raduje: „Nyní se raduji v utrpeních pro vás.“ Cesta Kalvárie není cestou bez radosti. Je to sice cesta bolesti, ale cesta, která přináší hlubokou radost. Když si volíme pomíjivá potěšení, pohodlí a zabezpečení namísto obětavosti a soužení, která se pojí s misií, evangelizací a službou lásky, volíme si vlastně cosi, co je v rozporu s věčnou radostí. Namísto pramene nelhávající živé vody si volíme „puklé cisterny, které vodu nedrží“ (Jr 2:13).

Nejšťastnějšími lidmi na celém světě jsou ti, kdo znají tajemství Krista v sobě, naději slávy, která uspokojuje jejich nejhlubší tužby a dává jim svobodu, aby Kristova soužení zprostředkovávali světu skrze svá vlastní soužení.

Bůh nás v této pasáži povolává, abychom žili pro evangelium a abychom to dělali skrze utrpení. Kristus si zvolil utrpení – to, co podstoupil, se mu nestalo jen nějakou shodou okolností. Kristus zvolil utrpení jako způsob, jak vytvářet a zdokonalovat církev. A nyní povolává i nás, abychom si zvolili utrpení. Povolává nás, abychom vzali svůj kříž a následovali jej po cestě na Kalvárii, abychom zapřeli sami sebe a přinášeli oběti, abychom jeho utrpení předkládali světu a abychom sloužili církvi.

Joseph Tson, rumunský pastor a misijní vedoucí, to vyjádřil nezapomenutelným způsobem: „Kristův kříž smiřuje, náš kříž druhé směřuje.“ Kristus trpěl, aby nám dal spásu; my trpíme, abychom spásu šířili dál. A svou ochotou snášet utrpení pro dobro druhých ,doplňujeme, co zbývá ze soužení Kristových‘, protože tato soužení předkládáme druhým a zviditelňujeme je.

Příběh domorodého indického misionáře

Když jsem v květnu pracoval na jedné své knize, měl jsem příležitost poslechnout si J. Oswalda Sanderse, který mluvil o souženích. I ve svých 89 letech stále cestuje po světě a vyučuje. Od svých sedmdesáti let píše jednu knihu ročně! Je radost setkat se s takovou oddaností vůči evangeliu. Oswalda ani nenapadlo, že by od svých 65 let mohl dále už jen v klidu dožít.

Oswald vyprávěl příběh o indickém misionáři, který chodil bosý od vesnice k vesnici, když v Indii kázal evangelium. Zakoušel mnoho strastí. Po dlouhém dni, kdy ušel mnoho kilometrů a zažil řadu zklamání, došel do jedné vesnice, kde se pokoušel zvěstovat evangelium, ale lidé jej odtud vyhnali. Stáhl se tedy na okraj vesnice, kde si lehl pod strom a z vyčerpání usnul.

Když se probudil, viděl nad sebou množství obličejů – sešli se lidé prakticky z celé vesnice, aby si jej poslechli. Náčelník vesnice vysvětloval, že jej šli hledat. Když viděli jeho nohy plné puchýřů, došli k závěru, že to musí být svatý muž. Zastyděli se, že jej předtím vyhnali. Pocítili lítost a chtěli slyšet poselství, kvůli němuž byl ochoten tolik trpět.

A tímto způsobem – prostřednictvím svých nohou plných puchýřů – tedy tento kazatel ,doplnil, co zbývá ze soužení Kristových‘.

Příběh masajského válečníka Josefa

Jen asi málokdo čekal, že evangelizační konference s Billy Grahamem v Amsterodamu se zúčastní i masajský válečník Josef. Ale jeho příběh byl takový, že se s ním chtěl Billy Graham osobně setkat. Tento příběh převyprávěl Michael Card.1

Jednoho dne šel Josef po rozpálené africké cestě, kde potkal kohosi, kdo se s ním podělil o evangelium o Ježíši Kristu. Přímo na místě přijal Ježíše jako svého Pána a Spasitele. Jeho život se začal měnit mocí Ducha svatého. Josef překypoval takovou radostí, že se hned chtěl vrátit do své vesnice, aby se mohl o tuto dobrou zprávu podělit s dalšími lidmi ze svého kmene.

Josef chodil dveře ode dveří a každému říkal o kříži (utrpení!) Kristovu a o nabízené spáse, přičemž očekával, že lidé projeví stejnou radost, jakou zažíval on sám. Ke svému překvapení, vesničany jeho poselství nejen nezajímalo, ale dokonce začali být násilní. Muži z vesnice jej povalili k zemi a ženy jej bili ostnatým drátem. Odtáhli jej ven z vesnice, aby ho nechali umřít v buši.

Josefovi se podařilo doplazit se k malému napajedlu, kde po několika dnech, kdy střídavě nabýval a pozbýval vědomí, nakonec našel sílu vstát. Nešlo mu na mysl, proč jej lidé, které znal celý život, přijali tak nepřátelsky. Došel k závěru, že musel z poselství o Ježíšovi něco zásadního vynechat anebo je nepředal správně. V mysli si celé poselství dobře znovu připravil a rozhodl se vrátit se zpět do své vesnice, aby se tam znovu dělil o svou víru.

Josef se belhal mezi chýšemi a zvěstoval Ježíše: „Zemřel za vás, abyste mohli dojít odpuštění a poznat živého Boha.“ Opět se jej chopili muži z vesnice a drželi ho, zatímco ženy jej bili, takže se mu znovu otevíraly jeho sotva zacelené rány. Opět jej odtáhli v bezvědomí za vesnici, kde ho zanechali, aby zemřel.

Pozoruhodné bylo již, že přežil první bití. Skutečnost, že přežil i druhé bití, hraničila se zázrakem. Josef za několik dní přišel k sobě. Byl plný otoků, puchýřů a jizev, ale přesto se rozhodl se do své vesnice vrátit.

Když se do vesnice vrátil, zaútočili na něj, ještě než měl vůbec možnost otevřít ústa. Bičovali jej potřetí a patrně naposledy a on jim přitom opět mluvil o Ježíši Kristu, svém Pánu. Než ztratil vědomí, ještě zahlédl, jak ženy, které jej bily, začaly plakat.

Tentokrát se probudil ve své posteli. Ti, kdo jej předtím krutě bili, se nyní snažili mu zachránit život a vrátit mu zdraví. Celá vesnice přijala Krista.

Zde tedy máme živý příklad toho, co má Pavel na mysli, když říká: „Ve svém těle doplňuji, co zbývá ze soužení Kristových pro jeho tělo, jímž jest církev.“

Je hluboce osvobozující a stabilizující myšlenkou, když víme, že Kristus nás povolává, abychom pro evangelium přinášeli oběti. Když totiž soužení přijde, nerozhodí nás to, protože cítíme stabilitu. A svobodně se pro soužení rozhodujeme, když jsme k tomu vedeni na základě lásky. A také nás to osvobozuje od neuvěřitelných svodů americké prosperity.

Příběh obětavého dávání na Haiti

Pro Američany je téměř nemožné nějak zpracovat skutečnost, když Ježíš chválí onu chudou vdovu za to, že „vhodila [do chrámové pokladnice] ze svého nedostatku celé svoje živobytí“ (Lukáš 21:4). A Ježíš ji za to opravdu chválí, rozhodně ji neobviňuje, že by jednala nezodpovědně. Chválí, jak si počíná obětavě kvůli Bohu. Abychom takové jednání viděli ve skutečném životě, musíme se přenést z Ameriky někam jinam. Stanford Kelly to dokládá na jednom příkladu z Haiti.2

V církvi zde probíhala oslava Díkuvzdání a každý křesťan měl přinést nějaký dar. Jistý muž jménem Edmund dal do obálky svůj dar – 13 dolarů v hotovosti, tedy svůj tříměsíční příjem. Stanford byl překvapen stejně, jako kdybyste třeba ve Spojených státech dostali dar v hodnotě 6000 dolarů. Všude se po Edmundovi sháněl, ale nebylo možné jej nalézt.

Stanford jej později potkal ve vesnici. Chtěl se dozvědět více a zjistil, že Edmund prodal koně, aby kvůli evangeliu mohl dát svůj dar 13 dolarů. Ale proč pak tedy nepřišel na slavnost? Edmundovi se do odpovědi nějak nechtělo.

Nakonec Edmund řekl: „No, neměl jsem žádnou košili.“

V těchto týdnech tedy vidíme, že Bůh nás povolává, abychom se připravovali na utrpení… a nejen kvůli jeho morálnímu účinku, pokud jde o očišťování a přečišťování, a nejen kvůli tomu, abychom měli hlubší vztah s Ježíšem a lépe jej znali; ale také kvůli tomu, že doplňujeme, co „zbývá ze soužení Kristových pro jeho tělo, jímž jest církev“ – že tato soužení ukazujeme světu a prostřednictvím své láskyplné obětavosti ukazujeme láskyplnou oběť Kristovu.


1 Michael Card, "Wounded in the House of Friends," Virtue, March/April, 1991, str. 28–29, 69.

2 Norm Lewis, Priority One: What God Wants (Orange, California: Promise Publishing, 1988), str. 120.

 

Biblické citace: Pokud není uvedeno jinak, jsou biblické citace uvedeny z „Českého studijního překladu“.