Od 11. září 2001 je mnohem naléhavější otázka, jak by se k sobě měli stavět křesťané a muslimové. Tato otázka je součástí širší problematiky, jak mají křesťané žít v pluralistickém světě. Jak tedy máme my, američtí křesťané smýšlet a jednat, co se týče svobody vyznání v pluralistickém kontextu definovaném ideály demokracie? A jak tedy máme konkrétně vydávat a nést svědectví o vyvýšenosti Krista ve světě, kde jsou mocné kultury a náboženství, jež nesdílejí naši lásku ke svobodě a naše ideály demokracie?

„Dne 26. 8. 2012 starší církve Bethlehem Baptist Church schválili následujících 20 zásad jako vodítka pro křesťany. Za prvé je doporučujeme jako vodítka církvi, jež je pod naší péčí, za druhé je doporučujeme k důkladnému zvážení širší křesťanské komunitě, jíž mohou být prospěšné, a za třetí je s ohledem na otázku vzájemného porozumění doporučujeme i nekřesťanským komunitám. Naším primárním záměrem je pomáhat křesťanům, aby s pokorou a odvahou doporučovali jedinečnost a svrchovanost Ježíše Krista, aby jej ostatní mohli ctít svou vírou a mohli mít věčný život.“

1. Bez ohledu na schválení ze strany druhých bychom se měli s vděčností a radostí pevně držet pravého biblického chápání Boha a cesty spásy, jíž nám poskytl, a života v lásce, čistotě a spravedlnosti, který nám Kristus ukázal svým příkladem a o němž učil. (1. Korintským 15:2; Židům 3:6; 4:14; 6:18; 10:23; Zjevení 2:13, 25; 3:11.)

2. V církvi i ve světě bychom měli zcela jasně prosazovat celou Boží radu, jak je zjevena v Božím inspirovaném slově, Bibli - a to jak ty části, které nekřesťané schvalují, tak i části, jež neschvalují. Neměli bychom zatajovat určité stránky naší víry, abychom se vyhnuli případné kritice či neschválení. (Matouš 10:27-28; Efezským 6:19-20; 2. Korintským 4:2; Galatským 1:10.)

3. Je projevem lásky poukazovat na chyby a škodlivost náboženství, jež popírají Krista. Jejich škodlivost není jen dočasná, ale projevuje se především věčnou bolestí, která pramení z toho, že dotyčný člověk odmítá pravdu o Kristu. Toto varování by mělo být dáváno s upřímností a touhou pro dobro těch, kdo jsou v nebezpečí, že budou sklízet důsledky za to, že nevěří v Krista. (Lukáš 6:31-32; Římanům 13:10; 1. Timoteovi 4:8; 2. Tesalonickým 1:8-9; 2. Korintským 5:20.)

4. My křesťané bychom měli uznávat svůj hřích a skutečnost, jak zoufale potřebujeme spásu od našeho ukřižovaného a vzkříšeného Spasitele, abychom se nestavěli tak, že jsme spásy nějak hodni, jako bychom třeba měli větší inteligenci, moudrost anebo bychom více oplývali dobrotou. Jsme pouzí žebráci, kteří díky milosti nalezli životodárný chléb pravdy, odpuštění a radosti. Toužíme nabízet jej všem, aby se k nám mohli připojit a navždy obdivovat Kristovu velikost a radovat se z ní. (1. Korintským 1:26-30; 4:7; 1. Petra 5:6; Jakub 4:8-10; Lukáš 18:13-14; Matouš 10:8b.)

5. Měli bychom předkládat Krista nikoli jako triumfální argument mezi všemi náboženstvími, ale jako tu nejdůvěryhodnější, nejnádhernější, nejdůležitější a nejdrahocennější osobu v celých dějinách a jako toho, koho jsme zoufale potřebovali a kdo za nás zemřel, a to ze dvou důvodů: 1) Kristus zemřel místo nás a svým utrpením a smrtí zcela pohltil Boží hněv; 2) Kristus se před naším naprosto svatým Bohem stal naší spravedlností tím, že žil bezhříšným životem, který byl připsán jako spravedlnost nám, kdo jsme v něj uvěřili. (1. Korintským 2:1-2; 2. Korintským 4:4; 1. Petra 2:6-7; Římanům 3:24-26; 5:18-19; Galatským 3:13; 2. Korintským 5:21.)

6. Měli bychom jasně dávat najevo, že křesťanská víra, jíž se napojujeme na Krista, který nám dává spásu, je vlastně dětská víra, kdy ve svém zoufalství věříme Kristovým zásluhám a jeho dílu, nikoli žádným vlastním zásluhám. Když druhé zveme ke křesťanství, nezveme je, aby pracovali pro Boha nebo aby si vysloužili jeho schválení tím, že by konali spravedlivé či láskyplné skutky. Lidi vybízíme, aby se zřekli veškerého spoléhání na sebe sama a aby plně spoléhali na spásný život a smrt Ježíše Krista. (Efezským 2:8-9; Titovi 3:5; Římanům 4:4-5; 10:1-4; Filipským 3:9.)

7. Věříme, že je spravedlivé a láskyplné veřejně poukazovat na omyly jiných náboženství, pokud tak činíme s dostatečnými důkazy, že posvátné spisy či mluvčí takových náboženství takové omyly skutečně vyjadřují. Je zásadní vynakládat veškeré úsilí k tomu, abychom jiná náboženství nelíčili klamně, protože by to nebylo jen neuctivé, ale také bychom tím podrývali svou vlastní důvěryhodnost. (Skutky 6:8-7:53; Marek 12:24; 8:33; Skutky 3:15; 5:30; Exodus 20:16; Efezským 4:25.)

8. Když odhalujeme chyby jiných náboženství, měli bychom vyjadřovat zármutek a soucit vůči těm, kdo nepřijímají Krista, aby byli spaseni. (Lukáš 19:41-42; Filipským 3:18; Římanům 9:1-3; 10:1.)

9. Měli bychom jasně dávat najevo, že jsme v první řadě křesťané, a teprve potom Američané. Jsme v tomto světě cizinci a vyhnanci a naše skutečné a pravé občanství je v nebesích. Naším rozhodujícím Pánem a Vůdcem je Ježíš Kristus, nikoli prezident Spojených států. Svou věrností Kristu jsme spojeni s křesťany všech národností pevněji než s dalšími Američany díky naší občanské příslušnosti ke Spojeným státům. Projevujeme nesouhlas s mnoha americkými hodnotami a zvyklostmi. Americká kultura není křesťanstvím. Zastáváme názor, že není proti vlastenectví kritizovat nespravedlivé a bezbožné stránky naší vlastní kultury. (Filipským 3:20; 1. Petra 2:11; Matouš 22:21; Skutky 5:29; 1. Timoteovi 6:14-15; Zjevení 17:14; Efezským 5:11.)

10. Neměli bychom očekávat „férový souboj“ ve světském světě, který je nepřátelský vůči Bohu a jemuž není pohodlná pravda o Kristu. Na urážky, překrucování skutečností či pomluvy bychom proto neměli reagovat hněvem ani zahořklostí, ale měli bychom trpělivě vydávat svědectví o pravdě, s nadějí a modlitbou, že lidé se mohou otevřít vůči pravdě, pokud jim budeme zlo odplácet dobrem. Musíme si uvědomovat, že různé druhy pronásledování jsou normální a že míra ochrany, kterou požíváme v Americe, není v celých dějinách ani ve světě vůbec ničím obvyklým. Našemu svědectví nijak nepomůže, když budeme dotčeně proklamovat svá práva. Našemu svědectví naopak pomůže, když budeme „snášet utrpení s radostí“ a překonávat zlo dobrem, když budeme neoblomně stát za pravdou a budeme ji rozumným způsobem hájit. (Matouš 5:43-45; Římanům 12:17-21; 1. Korintským 4:12-13; 1. Tesalonickým 5:15; 2. Timoteovi 3:12; 1. Petra 2:15, 19-24; 3:9; 4:12.)

11. Měli bychom se zříci veškerého násilí jako prostředku k šíření naší víry. Bibličtí křesťané se nesnaží šířit svou víru politickým ani osobním násilím. Křesťané šíří svou víru tím, že snáší utrpení, a nikoli tím, že utrpení působí. Nikoho nelze k autentickému křesťanství přimět silou či manipulací. (Lukáš 10:3; 2. Korintským 5:11; Koloským 2:24; 1. Petra 2:19-24; Zjevení 12:11.)

12. Měli bychom brát na vědomí a měli bychom hlásat, že Kristus při svém návratu potrestá ty, kteří jej odmítají. Budou odsouzeni k věčnému soudu v pekle. Stejně jasná nám musí být skutečnost, že Kristův násilný zásah na konci věku, je pro nás rozhodujícím důvodem, proč bychom proti druhým neměli kvůli jejich víře používat násilí a proč to nesmíme dělat. Je to Kristovo právo, nikoli naše. (Matouš 25:46; Římanům 12:19; 2. Tesalonickým 1:7-9; 1. Petra 2:20-23; Zjevení 6:16.)

13. V této době před fyzickým příchodem Ježíše Krista by státní autority neměly používat sílu, moc ani jakýkoli nátlak či zadržování výhod, aby tak odměňovaly či trestaly osoby za jejich víru. (Vycházíme přitom z biblického vzoru, který poukazuje na dobrovolnou víru, k níž člověk dochází na základě přesvědčení a příkladu, a na nutnost Boží uschopňující milosti, která je k obrácení nezbytná. 2. Korintským 5:11; 1. Tesalonickým 1:5-6; Efezským 2:8-9; Skutky 6:14; Filipským 1:29; 2. Tesalonickým 2:24-26.)

14. Autority by neměly používat fyzickou sílu ani jakoukoli jinou formu nátlaku či zadržování výhod, aby tak trestaly osoby za jejich slova, písemný či umělecký projev, pokud takové osobě nelze patřičným zákonným procesem prokázat záměr dopustit se trestného činu nebo k tomu někomu dalšímu napomáhat. (Viz zdůvodnění u 13. bodu.)

15. Věříme, že Bůh s ohledem na spravedlnost a bezpečnost vložil úkol „nést meč“ na státní autority, a nikoli na jednotlivce, ani na církev. (Matouš 26:52; Římanům 13:1-4; 12:17-21; 1. Petra 2:20-23; 3:9, 14.)

16. Měli bychom rozlišovat mezi spravedlivou válkou s cílem bránit se proti agresi a mezi náboženskou válkou namířenou proti lidem kvůli jejich odlišné víře. Měli bychom si uvědomovat, že tento rozdíl patrně nebudou brát v potaz určitá náboženství, která do svého učení zahrnují právo získávat kulturní nadvládu silou. Přesto bychom měli trvat na tomto rozdílu a nepřijímat tvrzení takového agresora, že náš odpor vůči jejich agresi je údajně náboženským útokem na jejich víru. Měli bychom argumentovat tím, že základem naší národní obrany je občanské právo na svobodu (vyznání, slova, tisku a shromažďování), a nejedná se tedy o nesouhlas s náboženstvím, které za takovým útokem je. Budeme zásadně nesouhlasit s jinými náboženstvími, ale takový nesouhlas není základem ozbrojené národní obrany. Měli bychom rozlišovat mezi faktickým vojenským odporem proti nějaké nábožensky podnícené síle a mezi pohnutkami pro náš odpor, který není odmítáním žádného náboženství, ale je snahou o prosazování svobody, aby si všechna náboženství mohla získávat konvertity nenásilnými prostředky založenými na přesvědčování. (Zahrnuto v předchozích zásadách.)

17. Měli bychom brát na vědomí, že přesvědčení a chování nemají před zákonem stejné místo. Autority by neměly nikoho trest ze jeho přesvědčení. Ale některé chování, které vyplývá z určitého přesvědčení, může být již mimo zákon, a proto je lze ze strany autorit činných v trestním řízení postihovat. Takovým chováním může být například zabití, napadení, krádež, různé formy diskriminace atd. Jaké chování je z právního hlediska zakázáno ve společnosti založené na svobodě přesvědčení a svobodě náboženství, bude určeno v procesu usvědčování, rozpravy a rozhodování ze strany zákonodárců, přičemž musí být k dispozici určité kontrolní orgány a ústavní záruky pro práva menšin. Je třeba také brát v potaz různá nejednoznačná vyjádření. (Viz podporu pro 13. bod a společné implikace z předchozích bodů.)

18. Měli bychom rozlišovat mezi právem vyjadřovat kritiku chybnému přesvědčení a hříšnému jednání a mezi nesprávnými závěry, kteří si někteří lidé z takové kritiky vyvozují - že se zastánci kritizovaných názorů je údajně možné zcela legitimně nesprávně zacházet. Neměli bychom ale přijímat tvrzení, že mezi „nesprávné zacházení“ patří i to, když je někdo kritizován, když jsou odhalovány jeho omyly nebo když je poukazováno na jeho hříšnost. Není zločinem veřejně označit něčí názory za nesprávné a škodlivé či označit něčí chování za hříšné a zhoubné. Nezbytnou součástí debaty ohledně přesvědčení, chování a s nimi spojenými návrhy je argumentace, že některá přesvědčení a některé projevy chování jsou nesprávné, nesprávně zdůvodňované a mají škodlivý dopad. Takovým způsobem musí probíhat každá politická rozprava. A proto se nejedná o nic nelegitimního ani v náboženské oblasti. Pokud by například někdo na ulici násilně napadl nějakého amerického senátora poté, co v senátu kritizoval návrh určitého zákona, který je podle jeho názoru chybný, zakládá se na nesprávných informacích a uškodil by chudým lidem, jistě bychom tomuto kritickému senátorovi nepřičítali vinu za to, že byl pak později násilně napaden, a jistě bychom netvrdili že vlastně toto násilí sám vyvolal. Musíme proto rozlišovat mezi veřejnou kritikou přesvědčení a projevů chování a mezi nelegitimními závěry, že takové chybné přesvědčení a hříšné chování opravňuje k tomu, aby se s příslušnou osobou nesprávně zacházelo. (Viz podporu k bodům 3 a 7.)

19. Zastáváme názor, že na základě různé víry se mění vnitřní význam všech možných přesvědčení a projevů chování, ale nemění se forma takových přesvědčení a chování. Dva lidé mohou například zastávat různou víru, ale mohou mít stejné přesvědčení ohledně potratu a mohou se v této záležitosti stejně chovat. Toužíme po tom, aby všichni lidé sdíleli víru v Krista a zastávali přesvědčení a rozhodovali se pro chování, jehož vnitřní význam bude spočívat v tom, že Kristus je Pánem a pokladem našeho života. Ale i když to tak není, jsme rádi, když naše přesvědčení a chování sdílí ti, kdo zastávají jinou víru než my sami. Věříme, že s nimi můžeme najít společnou řeč v určitých společenských otázkách, pokud to ovšem nepodrývá samotný základ a význam našeho přesvědčení o vyvýšenosti Krista. (1. Korintským 10:31; Koloským 3:17; Římanům 14:23.)

20. Zastáváme názor, že každé náboženství, světový pohled či životní filozofie si může činit nárok na to ovlivňovat a utvářet naši kulturu. Pokud jde o snahy o utváření kultury, však odmítáme jakékoli použití síly, úplatků či podvodu. Hlásíme se ke kázání evangelia, k tomu, že chceme hlásat pravdu, být příkladem lásky a spravedlnosti, hlásíme se k moci modlitby, doporučujeme proces přesvědčování a účasti na politickém procesu. Uvědomujeme si, že zákony je vlastně „vnucováno“ určité přesvědčení o chování určité skupiny všem občanům. Proto není pádnou kritikou tvrdit, že určitý zákon, jímž je usměrňováno určité chování, je špatný jen proto, že společnosti „vnucuje něčí morálku“. Z tohoto důvodu je však ještě důležitější, abychom podporovali zásady, zákony a postupy na ochranu zákonné svobody menšin, které nejsou natolik početné, aby mohly ovlivnit příslušný zákonodárný proces. Rozsah takových svobod je určen zásadami uvedenými výše, především v 17. bodě. (Zahrnuto v předchozích zásadách a podpůrných pasážích.)

Biblické citace: Pokud není uvedeno jinak, jsou biblické citace uvedeny z „Českého studijního překladu“.