Boží dobré poselství o jeho Synu

Pavel, otrok Krista Ježíše, povolaný apoštol, oddělený pro Boží evangelium, 2 které Bůh předem zaslíbil skrze své proroky ve svatých Písmech, 3 evangelium o jeho Synu, jenž povstal podle těla z potomstva Davidova 4 a podle Ducha svatosti byl vzkříšením z mrtvých ustanoven za Syna Božího v moci, evangelium o Ježíši Kristu, našem Pánu.

Minulý týden jsme si při rozboru 1. verše všimli, že Pavel je otrok Krista Ježíše - že byl Ježíšem koupen, Ježíš jej vlastní a panuje mu. Pavel žije, aby přinášel potěšení Kristu. A abychom snad nedospěli k mylnému názoru, že Kristus je nějak závislý na Pavlově iniciativě a Pavlově práci otroka, měli bychom si povšimnout, že podle Římanům 15:18 je Pavel závislý na Kristu ve všem, co ve službě Kristu vykonává: „Neodvážil bych se mluvit o něčem, co by Kristus nevykonal skrze mne k poslušnosti národů, slovem i skutkem." Jinými slovy, Pavel slouží Kristu v moci, kterou Kristus slouží Pavlovi. „Syn člověka nepřišel, aby si nechal posloužit, ale aby posloužil." (Marek 10:45; viz též 1. Korintským 15:10; 1. Petrův 4:11). Význam dopisu Římanům bychom mohli zcela překroutit již na samém jeho začátku, pokud si neuvědomíme, že Pavel slouží Kristu v moci, kterou mu dává sám Kristus, takže sláva za Pavlovu službu náleží Kristu (viz 1. Petrův 4:11).

Tohoto svrchovaného Krista, který poskytuje vše, potkáváme i v dalším slovním spojení: „povolaný apoštol." Kristus povolal Pavla na cestě do Damašku a pověřil jej, aby byl jeho oficiálním představitelem, když bude zakládat církev s pravým učením. V dalším slovním spojení, „oddělený pro Boží evangelium," pak vidíme Boží svrchovanou ruku, jež vše plánuje. Podle Galatským 1:15 si Bůh oddělil Pavla ještě před jeho narozením. Bůh natolik žárlivě střeží příchod a zjevení svého evangelia, že nenechává naprosto nic náhodě.

Dnes se zaměříme na termín „Boží evangelium" (1:1) a na to, jak jej Pavel postupně objasňuje ve verších 2-4.

„… které Bůh předem zaslíbil skrze své proroky ve svatých Písmech …"

První skutečnost, kterou Pavel uvádí, je přesně v souladu s tím, co jsme právě viděli: Bůh žárlivě ukazuje, že evangelium bylo plánováno dlouho předtím, než se projevilo. Verš 2 uvádí: „[Pavel] oddělený pro Boží evangelium, které Bůh předem zaslíbil skrze své proroky ve svatých Písmech."

Uvažujme o třech skutečnostech uvedených ve 2. verši:

1) Boží evangelium je naplněním starozákonních slibů.

Nejedná se o žádné nové náboženství, ale o naplnění náboženství starého. Bůh Starého zákona je Bůh Nového zákona. Co připravoval a sliboval v dřívější době, naplnil v příchodu Ježíše.

2) Bůh dodržuje své sliby.

Staletí plynou. Židé si kladou otázku, zde Mesiáš vůbec někdy přijde. Procházejí hrozným utrpením. Pak Bůh jedná, a slib je naplněn. Znamená to, že Bohu lze důvěřovat. Může se zdát, že na své sliby zapomněl. Ale Bůh nezapomíná. A proto 2. verš není jen vyjádřením o obsahu evangelia, ale je i důvodem, proč evangeliu věřit. Když vidíme, jak Bůh zaslíbil Krista staletí předem a jak v mnoho jednotlivostech tyto sliby splňuje, naše víra je posílena.

3) Jedná se o svaté, inspirované spisy, které máme mít v úctě a kterým máme věřit.

Povšimněme si, jak důležitý je druhý verš, pokud jde o učení o inspirovanosti Písma. Za prvé je Bůh; pak se Bůh rozhodne učinit určitý slib; pak jsou zde proroci, „skrze" (dobře si povšimněme, že se o prorocích nemluví jako o zdroji poselství, ale jako o prostřednících, a proto je zde předložka „skrze", neboť mluvčím zůstává Bůh) něž Bůh prohlašuje svůj slib; pak jsou zde spisy, které jsou nazvány svatými. Proč jsou svaté - tedy oddělené ode všech ostatních spisů, naprosto jedinečné a drahocenné? Protože v nich promlouvá sám Bůh. Přečtěme si tento verš pozorně: „Bůh předem zaslíbil skrze své proroky ve svatých Písmech." Bůh zaslíbil v Písmech. Bůh mluví v Písmech. A právě to je činí svatými. Tak Pavel nahlíží na Písmo, a stejně bychom na něj měli nahlížet i my. Pokud jste si někdy kladli otázku, proč máme na Bibli nápis „svatá Bible" nebo „Písmo svaté", odpověď najdete v Římanům 1:2.

A aby nám neuniklo, jak se to vše vztahuje k našemu rozboru dopisu Římanům, mějme na mysli tři skutečnosti: 1) Pavel sám sebe popisuje jako apoštola Krista Ježíše (1:1), přičemž mluví a píše s autoritou od Krista a coby zakladatel církve - jinými slovy, jako jeden z dávných proroků (Efeským 2:20). 2) Pavel v 1. Korintským 2:13 uvedl: „O tom také mluvíme - ne však slovy, kterým vyučuje lidská moudrost, ale těmi, jimž vyučuje Duch Svatý." Pavel si zde tedy jinými slovy nárokuje pro své učení zvláštní inspirovanost. 3) Petr v 2. Petra 3:16 uvádí, že „lidé překrucují [Pavlovy spisy], jako i ostatní Písma". Petr tedy Pavlovy dopisy klade do jedné kategorie se svatými Písmy, o nichž zde čteme.

Proto je v našem společném životě tak důležité kázání. Věříme, že Pavlův dopis Římanům je Božím slovem, nikoli pouze slovem lidským. Evangelium bylo zaslíbeno ve svatých spisech inspirovaných Bohem; a ve svatých spisech inspirovaných Bohem je nám totéž evangelium odhalováno a je pro nás zachováno. Tomu věříme, což má pak zásadní dopad na to, jakým způsobem nahlížíme na pravdu, doktríny, kázání, uctívání a vše další ve světě.

Pavel tedy nejprve uvádí, že Boží evangelium bylo dlouho předem plánováno a předpovězeno (1:2). Jedná se o „evangelium, které Bůh předem zaslíbil skrze své proroky ve svatých Písmech".

„…evangelium o jeho Synu …"

Pavel pak o Božím evangeliu uvádí (1:3) druhou skutečnost - že se jedná o evangelium o Božím Synu. „Boží evangelium, které Bůh předem zaslíbil skrze své proroky ve svatých Písmech, evangelium o jeho Synu." Boží evangelium se týká Syna Božího. Nyní si ale musíme ohledně Božího Syna ujasnit dvě skutečnosti, abychom se nedostali někam na scestí.

1) Boží Syn existoval předtím, než se stal lidskou bytostí.

Podívejme se do Římanům 8:3: „Neboť co bylo Zákonu nemožné, protože byl bezmocný kvůli tělu, to učinil Bůh, když poslal svého Syna v podobnosti těla hříchu." Bůh jej poslal, aby na sebe vzal lidské tělo. Syn tedy existoval jako Syn Boží předtím, než se stal člověkem. Znamená to, že Kristus je a byl Boží Syn zcela jedinečným, unikátním způsobem - způsobem zcela jiným, než když jsme syny Božími my sami (Římanům 8:14, 19).

2) Kristus je Bůh.

Pavel píše v Římanům 9:5 o výsadách Izraele a uvádí zde: „Jejich jsou otcové a z nich [tedy z Izraele] pochází podle těla Mesiáš, který je nade vším, Bůh požehnaný na věky. Amen." A v Koloským 2:9 Pavel uvádí: „V něm [v Kristu] tělesně přebývá veškerá plnost Božství." Když tedy Pavel píše, že Boží evangelium je o jeho Synu, má tím na mysli, že toto evangelium se týká tohoto božského Syna, který existoval už dříve. Námětem Božího evangelia není, že Bůh uspořádá lidské záležitosti nějakým lepším způsobem. Evangelium je o tom, že Bůh pronikne do lidských záležitostí z vnějšku, v osobě svého Syna, který je dokonalým obrazem Otce a který je sám Bůh.

Pavel tedy klade velký důraz na „Boží evangelium" - nejprve totiž uvádí, že jej Bůh zaslíbil - naplánoval - a to dlouho předem, a za druhé je o jeho božském Synu. Svrchovaný Stvořitel celého vesmíru naplánoval pro svět dobré věci, přičemž středobodem tohoto plánu je jeho Syn.

„… jenž povstal podle těla z potomstva Davidova …"

Pavel pak o Božím evangeliu uvádí třetí skutečnost - že tento božský Syn „povstal podle těla z potomstva Davidova". Dozvídáme se zde dvě skutečnosti najednou:

1) Boží Syn se stal člověkem.

Povstal podle těla, narodil se. Pro jeho dílo - jeho misi - bylo třeba, aby kromě své božské přirozenosti vzal na sebe také lidskou podobu. Bůh si tedy nezvolil určitého muže, jehož by učinil svým synem; svého věčného a jedinečného Syna učinil člověkem.

2) Narodil se v rodové linii starozákonního krále Davida.

Proč je tato skutečnost součástí Božího evangelia? Proč se jedná o dobré poselství? Odpověď spočívá v tom, že veškeré starozákonní sliby závisely na příchodu Mesiáše - pomazaného - který bude panovat jako král v Davidově rodové linii, potře nepřátele Božího lidu a navždy přivodí spravedlnost a pokoj. V něm se splní veškeré Boží sliby.

Připomeňme si některé starozákonní sliby. Jeremjáš 23:5 uvádí: „Hle, přicházejí dny, je Hospodinův výrok, kdy vzbudím Davidovi spravedlivý Výhonek. Bude kralovat jako král, jednat rozumně a vykonávat v zemi právo a spravedlnost." Izajáš 11:10 uvádí: „I stane se v onen den, že na kořen Jišajův [tedy na Syna Davidova, který byl synem Jišaje], který bude stát jako korouhev národů, se budou dotazovat pohané. Jeho místo odpočinku bude sláva."

Boží evangelium je tedy dobré poselství, že nyní, po staletích, Bůh koná, aby naplnil svůj plán a slib, že přijde určitý král v Davidově rodové linii. A Izajáš 9:5-6 říká: „Na jeho rameni spočinulo panství. Dal mu jméno Podivuhodný rádce, mocný Bůh, Věčný Otec, Kníže pokoje. Nebude konce vzrůstu jeho panství a pokoje na Davidově trůnu a nad jeho královstvím."

„Boží evangelium" je tedy dobré poselství, že čas se naplnil a Boží království se přiblížilo. (Marek 1:14-15: „Přišel Ježíš do Galileje a hlásal evangelium Boží. A říkal: ,Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží; čiňte pokání a věřte evangeliu.'") Když přišel Boží Syn na svět, jednalo se o příchod „Syna Davidova", zaslíbeného Krále. Má vládnout nad národy, potřít Boží nepřátele, panovat ve spravedlnosti a pokoji a podle Izajáše 35:10 „Hospodinovi vykoupení se navrátí, přijdou s výskáním na Sijón a věčná radost bude na jejich hlavách. Dojdou veselí a radosti, žal a vzdychání utečou." A právě proto je 3. verš „Božím evangeliem". Příchod Syna Božího, Syna Davidova, bude znamenat věčnou radost v Boží přítomnosti - a to pro všechny vykoupené Hospodinem.

„… a podle Ducha svatosti byl vzkříšením z mrtvých ustanoven za Syna Božího v moci …"

Boží evangelium bylo tedy předem plánováno a zaslíbeno; jedná se o evangelium o jeho božském Synu, který existoval už dříve; jedná se o poselství, že jeho Syn povstal podle těla jako lidský syn Davida, aby naplnil starozákonní naděje a sny ohledně spravedlnosti, pokoje a radosti v Božím království. Ale Pavel o „Božím evangeliu" uvádí ve 4. verši ještě jednu skutečnost, která je zdrcující i radostná zároveň. Říká, že Boží Syn byl „podle Ducha svatosti … vzkříšením z mrtvých ustanoven za Syna Božího v moci".

Proč to bylo zdrcující? Většina Židů v Pavlově době očekávala, že Mesiáš přijde s mocí a politickým vlivem a odstraní utlačující světové vládce, Římany, ustanoví v Jeruzalémě pozemské království a pak bude navždy vítězně žít se svým lidem. Ale z vyjádření ve 4. verši vyplývá, že mezi událostmi popisovanými ve verších 3 a 4 Syn Davidův zemře. Ano, zemře! Lidé, kteří Ježíše považovali za Mesiáše, byli zdrceni. Mesiáš přece nemůže zemřít. Musí žít, vítězit a panovat! Nemůže se přece nechat zatknout a bičovat, není možné se mu posmívat, není přece možné jej ukřižovat a nemůže svůj lid ponechat opuštěný. Bylo to naprosto zdrcující. (Lukáš 24:21 uvádí: „My jsme však doufali, že on je ten, který má vykoupit Izrael.")

Pavel se ke Kristově smrti ještě vrátí v kapitolách 3, 5 a 8. Ale nyní okamžitě uvádí radostné vítězství Božího evangelia. Tento mrtvý Mesiáš, říká Pavel ve 4. verši, byl vzkříšen z mrtvých. To je samotné jádro Božího evangelia. A Pavel o tomto vzkříšení uvádí dvě skutečnosti:

1) Toto vzkříšení z mrtvých bylo „podle Ducha svatosti".

Co to znamená? Přinejmenším dvě skutečnosti.

a) Boží svatý Duch vzkřísil Ježíše z mrtvých.

Podívejme se do Římanům 8:11, kde Pavel uvádí: „Jestliže ve vás přebývá Duch toho, který vzkřísil Ježíše z mrtvých, pak ten, který vzkřísil Ježíše Krista z mrtvých, oživí i vaše smrtelná těla skrze svého Ducha, který ve vás přebývá." Jsme zde vyučování, že budeme vzkříšeni Duchem Božím, který v nás přebývá, a to stejně, jako byl vzkříšen Kristus. Duch Boží byl tedy zapojen do vzkříšení Ježíše z mrtvých.

b) Ale proč Pavel používá neobvyklé vyjádření „Duch svatosti", které se pak už nikde jinde v Novém zákoně nenachází?

Pokusím se to vysvětlit. Jednání s mrtvými bylo považováno za nečisté. Když chtěl král Saul mluvit s mrtvým prorokem Samuelem, šel za věštkyní do Én-dóru (1. Samuelova 28:7n), ale tajně, protože takové jednání Zákon zakazoval. Spiritistická média, hadači a věštci byli v Izraeli čímsi odporným. S mrtvými si prostě člověk nemá nic začínat. Spiritistické seance byli a jsou pro věřící nezákonné. Vyvolávání mrtvých patří do černé magie, nejedná se tedy o nic krásného, čistého a svatého. Přesně naopak. Řeč o tom, že nějaký popravený mrtvý muž byl vzkříšen z mrtvých, musela mnohým znít naprosto hrozně, odporně, nechutně a nečistě, jako černá magie nebo temné čarodějnictví.

A Pavel proti tomu všemu klade důraz na skutečnost jednoznačně opačnou: Kristus byl vzkříšen z mrtvých Duchem svatosti, tedy nikoli nějakým temným, ničemným, nečistým duchem, ale samotným Duchem Božím, který je nade vše svatý. Vzkříšením Ježíše se Duch svatý nijak neznečistil. Jednalo se o svaté jednání. Bylo to správné, dobré, čisté a nádherné jednání, které ctí Boha, nikoli jednání, které by Boha znevažovalo. Bylo to svaté.

2) Kristus byl tímto „vzkříšením z mrtvých ustanoven za Syna Božího v moci".

„V moci" je zde klíčové slovní spojení. Domnívám se, že anglické překlady NASB, KJV a RSV správně ukazují, že uvedené slovní spojení se přímo vztahuje na „Syna Božího". (V češtině například ČSP a Žilka.) Pointou není, že by Kristus nebyl Syn Boží před vzkříšením, ale že při vzkříšení nastala změna - Syn Boží v poníženosti, s lidskými omezeními a slabostmi je nyní Synem Božím v moci. Proto je zde „v moci" klíčovým slovním spojením.

Právě to měl Ježíš na mysli po svém vzkříšení, když řekl: „Byla mi dána veškerá pravomoc na nebi i na zemi." (Matouš 28:18). A to měl Pavel na mysli v 1. Korintským 15:25-26, když o vzkříšeném Kristu řekl, že „musí kralovat, dokud [Bůh] nepoloží všechny nepřátele pod jeho nohy. Jako poslední nepřítel bude zahlazena smrt." Jinými slovy, Ježíš je mesiášský král. Již nyní panuje světu. Bůh mu klade všechny nepřátele pod jeho nohy. Přijde den, kdy se jeho neviditelná vláda projeví viditelnou slávou a kdy Kristus viditelně a slavně ustanoví své království na zemi. To má Pavel na mysli, když mluví o „Synu Božím v moci". Již nyní vládne. Vykonává své záměry prostřednictvím svého Ducha a své církve. A přijde den, kdy Kristus potře každého nepřítele, každé koleno se skloní a každý vyzná, že Ježíš Kristus je Pán k slávě Boha Otce ( Filipským 2:11).

To bude vyvrcholením Božího evangelia. K čemuž říkáme: „Amen, přijď, Pane Ježíši!"

 

Biblické citace: Pokud není uvedeno jinak, jsou biblické citace uvedeny z „Českého studijního překladu“.

Překlad: Jan Janča, 2011

©2014 Desiring God Foundation. Used by Permission.

Permissions: You are permitted and encouraged to reproduce and distribute this material in physical form, in its entirety or in unaltered excerpts, as long as you do not charge a fee. For posting online, please use only unaltered excerpts (not the content in its entirety) and provide a hyperlink to this page. For videos, please embed from the original source. Any exceptions to the above must be approved by Desiring God.

Please include the following statement on any distributed copy: By John Piper. ©2014 Desiring God Foundation. Website: desiringGod.org