Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů

Dne 1. června 1973, právě když se v tisku probírala aféra Watergate, navštívil Charles Colson svého přítele Toma Phillipse. Colson byl zcela konsternován a šokován Phillipsovým vysvětlením, že „přijal Pána Ježíše". Ale viděl, že Tom má vnitřní pokoj, kdežto on byl vnitřně rozerván. Při odchodu pan Colson plakal tak, že ve voze ani nemohl dostat klíček do zámku zapalování. Vyjadřuje se:

Ten večer jsem stál před svým vlastním hříchem - tedy nejen před veškerou špínou spojenou s aférou Watergate, ale s hříchem hluboko ve svém nitru, se skrytým zlem, které žije v každém lidském srdci. Bylo to bolestné a nebylo úniku. Volal jsem k Bohu a cítil jsem se neodolatelně přitahován do jeho náruče. Onoho večera jsem svůj život odevzdal Ježíši Kristu a začalo to největší dobrodružství mého života. (Loving God, str. 247)

(Poznámka překladatele: Charles „Chuck" Wendell Colson (nar. 16. 10. 1931) je čelní křesťanský představitel, kulturní komentátor a někdejší zvláštní poradce prezidenta Richarda Nixona v letech 1969 až 1973.)

Charles Colson a jeho nové porozumění ohledně Boha

V poslední době se tento příběh vyprávěl snad už stokrát. Ale i přesto si jej rádi poslechneme. Avšak až příliš mnoho z nás se spokojí s takovým příběhem ve svém vlastním životě a v životě církve. Charles Colson se s tím však nespokojil. Nejen že tento muž, který měl hodně co do činění s Bílým domem, byl ochoten v roce 1973 plakat; ale byl také ochoten se o několik let později kát ze svého žalostně nedostatečného náhledu na Boha. Bylo to pro něj období neobvyklé duchovní vyprahlosti. (Pokud jste na tom podobně, hlavu vzhůru! Více svatým, než si vůbec uvědomujeme, se jejich život naprosto změnil, když se setkali s Bohem uprostřed své pustiny.) Jistý přítel navrhl Colsonovi, aby si pustil sérii videokazet od R. C. Sproula na téma svatost Boha. Colson o tomto zážitku píše ve své knize Loving God (str. 14-15) následující:

O R. C. Sproulovi jsem věděl pouze, že je teolog, proto jsem neprojevoval žádné zvláštní nadšení. Říkal jsem si totiž, že teologie je pro lidi, kteří mají čas si studovat, pěkně za dveřmi knihoven, daleko od bojiště lidských potřeb. Na naléhání svého přítele jsem však nakonec souhlasil, že se na Sproulovy přednášky podívám.
Na konci šesté přednášky jsem padl na kolena, v hluboké modlitbě, v posvátném úžasu nad Boží absolutní svatostí. Tento zážitek změnil můj život, protože jsem získal naprosto nové porozumění o svatém Bohu, v něhož věřím a kterého uctívám.
Období mého duchovního sucha skončilo, ale tato nádherná chuť Boží majestátnosti ve mně probudila jen větší žízeň po něm.

Charles Colson spatřil v roce 1973 dost o Bohu i o sobě, aby si uvědomil, jak zoufale Boha potřebuje, a byl (jak sám říká) „neodolatelně" přitahován do Boží náruče. Ale o několik let později se stalo ještě něco úžasnějšího. Jistý teolog mluvil o Boží svatosti a Charles Colson padl na kolena a „získal naprosto nové porozumění o svatém Bohu". Od té chvíle jej poháněla „nádherná chuť Boží majestátnosti". Spatřili jste již Boží svatost natolik, aby to ve vás probudilo neukojitelnou chuť po jeho majestátnosti?

Jób vidí Boha nově

„Byl muž v zemi Úsu, jménem Jób. Tento muž byl bezúhonný a přímý, bohabojný a odvracející se od zlého." (Job 1:1) Jób byl věřící, hluboce zbožný muž, který měl ve zvyku se často modlit. Jistě znal Boha tak, jak ho měl znát. Jistě v sobě měl „chuť po jeho majestátnosti". Ale pak přišla bolest a strádání, kdy se dostal na pustinu jak po duchovní, tak i po tělesné stránce. A uprostřed této Jóbovy temnoty Bůh ve svém majestátu promlouvá k Jóbovi:

Chceš snad zrušit i můj soud, prohlásit mě vinným, a tak se ospravedlnit? Zdalipak máš paži jako Bůh a můžeš hřímat hlasem, jakým hřímá on? Nyní se ozdob vznešeností a vyvýšeností, oděj se majestátem a důstojností. Rozlij zuřivost svého hněvu, pohleď na každého pyšného a sniž ho. Pohleď na každého pyšného a pokoř ho, ničemy sraz na jejich místě. Skryj je společně do prachu, jejich tváře obvaž na skrytém místě. I já ti budu vzdávat chválu, že ti pomůže tvá pravice… Kdo by se potom chtěl postavit proti mně? Kdo mě v něčem předstihl, abych mu to musel odplatit? Cokoli se objeví pod celými nebesy, patří to mně. (Jób 40:8-14; 41:10-11)

Nakonec Jób, podobně jako Charles Colson, reaguje na své „naprosto nové porozumění o svatém Bohu" a říká:

Povídal jsem o něčem, co nikdy nepochopím. Ve srovnání se mnou jsou to obdivuhodné věci a nemohu je poznat… Slyšel jsem tě jen z doslechu, a nyní tě vidělo mé oko. Proto odvolávám, lituji toho v prachu a popelu. (Jób 42:3-6)

Vytvalost a naděje na cestě za svatým Bohem

Může se něco takového stát u nás? Může a děje se to. Klíčem k obrození je ale každopádně vytrvalost. A. J. Gordon napsal ve své knize The Holy Spirit in Missions (Duch svatý v misiích) na straně 139 a 140:

Carey musel na svého prvního konvertitu čekat v Indii sedm let; Judsonovi trvalo sedm let, než získal svého prvního učedníka v Barmě; Morrison se tvrdě namáhal sedm let, než přivedl ke Kristu prvního Číňana; Moffat uváděl, že až za sedm let se dočkal prvního zjevného působení Ducha svatého na Bečuánce v Africe; Henry Richards se nasazoval sedm let v Kongu, než byl první konvertita získán v Banza Mantece.

Klíčem k obrození jsou vytrvalost, modlitba a tvrdá práce. Ale stejně tak sem patří očekávání a naděje. A Bůh mi dal znamení naděje, že zážitek Izajáše a Jóba a Charlese Colsona se může odehrát i zde, pokud usilovně půjdeme za naším svatým Bohem. Například jeden z našich členů mi před týdnem napsal dopis, v němž o zdejší službě říká:

Pomáhá mi vznést se vysoko nadto, co jsem dříve považoval za vrcholky hor, k velkolepějšímu, majestátnějšímu, většímu a slavnějšímu obrazu Boha na výšinách, než jsem si kdy představoval… Můj pohled na Boha stále roste a z jeho všemocného majestátu plyne vše, co duši dává plné uspokojení. Za oněch deset měsíců, co jsem zde v církvi Bethlehem Church, se v mém srdci udála úžasná obroda, takže plamen nyní hoří jasněji a jistěji než kdy jindy.

Obroda, obrození či oživení nastává tehdy, když vidíme majestátního Boha v jeho svatosti a sebe jako neposlušný prach. Zlomený duch, pokání, nevyslovitelná radost z odpuštění, „chuť po Boží majestátnosti", hlad po jeho svatosti - vidět ji více a více jí žít: to je obrození a oživení. A zdrojem je, když vidíme Boha.

Sedm obrazů Boha v Izajášově vidění

Izajáš nás zve, abychom se spolu s ním těšili z vidění Boha v jeho slávě u Izajáše 6:1-4.

V roce, kdy zemřel král Uzijáš, jsem viděl Panovníka sedícího na trůnu vysokém a vyvýšeném a lem jeho roucha naplňoval chrám. Nad ním stáli serafové, každý měl po šesti křídlech: Dvěma si zakrývali tvář, dvěma si zakrývali nohy a dvěma létali, a jeden na druhého volal: Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů; celá země je plná jeho slávy! A čepy prahu se otřásaly od hlasu toho, který volal, a dům byl plný kouře.

V těchto čtyřech verších vidíme nejméně sedm obrazů Boha.

1. Bůh je živý

Za prvé, Bůh je živý. Uzijáš zemřel, ale Bůh stále žije. „Od věků navěky jsi ty, Bože." (Žalm 90:2) Bůh byl živý Bůh, když tento vesmír začal existovat. Byl živým Bohem, když Sokrates vypil svůj jed. Byl živým Bohem, když William Bradford vládl kolonii Plymouth. Byl živým Bohem, když jej Thomas Altizer v roce 1966 prohlásil za mrtvého a časopis Time to otiskl přímo na obálce. A bude živým Bohem trilióny let od této chvíle, kdy veškeré malicherné pokusy útočit na jeho realitu dávnou upadnou v zapomnění. „V roce, kdy zemřel král Uzijáš, jsem viděl Panovníka." Ani jediná hlava jakéhokoli státu na celém světě zde za padesát let už nebude. Představitelé států se mění na 100 procent. Za pouhých 110 let bude na této planetě deset miliard naprosto nových osob, přičemž veškeré čtyři miliardy lidí žijících nyní již z této země zmizí, stejně jako Uzijáš. Ale ne Bůh. Neměl nikdy žádný počátek, a proto není ohledně své existence závislý na ničem. Vždy byl a vždy bude živý.

2. Bůh je autoritativní

Za druhé, Bůh je autoritativní. „Viděl jsem Panovníka sedícího na trůnu." V žádném obraze nebes nevidíme, že by Bůh oral pole, žal trávu, čistil boty, vyplňoval formuláře či nakládal něco na vůz. Nebesa nepraskají ve švech. Bůh ve své nebeské říši není nikdy v koncích s moudrostí. Sedí, spočívá na svém trůnu. Všude je pokoj a on všemu vládne.

Trůn je jeho právo panovat světu. My nedáváme Bohu autoritu nad svým životem. Bůh ji má, ať se nám to líbí, nebo ne. Jakou pošetilostí je jednat, jako bychom měli nějaké právo zpochybňovat cokoli, co Bůh koná! Je třeba si znovu vyslechnout, co minulý měsíc naprosto bez obalu uvedla Virginia Stem Owensová v časopise Reformed Journal:

Ujasněme si jednu skutečnost. Bůh může udělat zatraceně cokoli chce, včetně toho, že to udělá zatraceně dobře. A pokud se mu zachce někoho zatratit, udělá to ipso facto dobře. Boží činnost je taková, jaká je. Nic jiného není. Bez ní by nebylo bytí, ani žádná lidská bytost, která by se opovažovala posuzovat Stvořitele všeho, co je.
(Pozn. překl.: ipso facto - tím pádem, již tím, tím skutkem, tím samým faktem, tím samým činem.)

Jen málo dalších věcí nás přivádí k tomu, abychom se prostě pokořili, a jen málo dalších věcí nám dává pocítit holý majestát jako pravda, že Bůh je naprosto autoritativní. Bůh sám je nejvyšší soud, nejvyšší zákonodárce i nejvyšší soudce. Jakmile on něco vyřkne, není už žádného odvolání.

3. Bůh je všemohoucí

Za třetí, Bůh je všemohoucí. Trůn jeho autority není jedním mezi mnohými. Je vyvýšený nade vše. „Viděl jsem Panovníka sedícího na trůnu vysokém a vyvýšeném." Boží trůn je vyšší než jakýkoli jiný trůn, což ukazuje Boží svrchovanou moc uplatňovat autoritu. Žádná opoziční autorita nemůže Boží výnosy učinit neplatnými. Bůh přivodí, cokoli je jeho záměrem. „Můj plán se naplní a každé své přání vykonám." (Izajáš 46:10) „Jak se mu zlíbí, nakládá s vojskem nebeským i s obyvateli země. Není, kdo by mu mohl dát přes ruku a říci mu: Cos to provedl?!" (Daniel 4:32) Všemocnost (nebo svrchovanost) Boha nás vede buď k úžasu - protože Bůh je na naší straně, nebo k děsu - protože Bůh je proti nám. Lhostejnost vůči jeho všemohoucnosti prostě znamená, že jsme si dosud neuvědomili, oč skutečně jde. Svrchovaná autorita živého Boha je útočištěm plným radosti a moci pro ty, kdo dodržují jeho smlouvu.

4. Bůh je velkolepý

Za čtvrté, Bůh je velkolepý. „Viděl jsem Panovníka sedícího na trůnu vysokém a vyvýšeném a lem jeho roucha naplňoval chrám." Jistě jste viděli nějaké snímky nevěsty, která měla šaty s vlečkou, jež zakrývala pódium i stupínky k němu. Co by znamenalo, pokud by ona nádherná vlečka zakrývala všechny uličky, sedadla i celý ochoz? Avšak lem Božího roucha naplňuje celý nebeský chrám - což znamená neporovnatelnou Boží velkolepost. Plnost Boží velkoleposti se projevuje tisícero způsoby. Uveďme si jen malý příklad. Lednové vydání časopisu Ranger Rick (dětský časopis o přírodě; pozn. překl.) přináší článek o určitých druzích ryb, které žijí v temných hlubinách moře a mají své vlastní světlo - některým visí cosi jako lampičky přímo z jejich tváří, některé mají svítící nosy, některé mají světelné zdroje pod očima. Existují tisíce ryb, které žijí v hlubinách oceánu se svým vlastním světlem. Jsou okázale podivné a zároveň i krásné. Proč tam jsou? A proč by nestačilo jen několik málo speciálních druhů? Protože Bůh svou velkolepostí nešetří. Jeho tvůrčí plnost se rozprostírá a rozlévá všude, a vždy v bezmezné nádheře. A jestliže je takový svět, oč velkolepější musí být náš Pán, který jej vymyslel a vytvořil?

5. Bůh je uctíván

Za páté, Bůh je uctíván. „Nad ním stáli serafové, každý měl po šesti křídlech: Dvěma si zakrývali tvář, dvěma si zakrývali nohy a dvěma létali." Zvláštní, inteligentní tvorové se šesti křídly, nohama, očima, a přitom nikdo neví, kdo přesně jsou. V Bibli se již nikde jinde neobjevují - tedy přinejmenším ne pod označením serafové. Vzhledem ke vznešenosti této scenérie a moci andělských zástupů bude asi dobře, pokud si nebudeme představovat žádné baculaté, okřídlené andělíčky, kteří by poletovali Bohu u hlavy. Podle 4. verše jeden ze serafů promlouvá, a přitom se otřásají samotné základy chrámu. Vhodnějším přirovnáním tedy bude například letka speciálních tryskových letadel letících ve speciální formaci jakožto doprovod prezidenta. V nebesích nejsou žádné titěrné nebo přihlouplé bytosti. V nebesích jsou pouze bytosti majestátní.

A co si chceme říci? Serafové se na Hospodina ani neodváží pohlédnout, ani si nedovolí mít v jeho přítomnosti odhalené nohy. Jakkoli jsou majestátní a dobří, neznečištění lidským hříchem, uctívají svého Stvořitele s nesmírnou pokorou. Anděl může svým zářivým jasem a mocí vzbudit v člověku děs. Ale andělé sami si zakrývají tvář i nohy ve svaté bázni a úctě před velkolepostí Boha. Oč více se budeme v jeho přítomnosti třást a chvět my, kdo nedokážeme unést ani velkolepost jeho andělů!

6. Bůh je svatý

Za šesté, Bůh je svatý. „A jeden na druhého volal: Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů!" V jednom dětském příběhu se malá myška snaží přeplout na konec světa v korkové lodičce. A výraz „svatý" je v našem případě takovou korkovou lodičkou, s níž se chceme dostat na samý konec možností našeho jazyka. Prostředky jazyka, jak popsat Boha, nakonec úplně vyčerpáme, takže nás to vyplaví za hranice možností tohoto světa, někam do neznáma. Výrazem „svatost" se dostáváme na samotný okraj, a pak již je zcela mimo naše možnosti popsat Boha slovy.

Říkám to proto, že při každé snaze definovat svatost Boha se dostaneme na konec našich možností, kdy musíme říci: Označení „Bůh je svatý" znamená, že Bůh je Bůh. Dovolte mi to znázornit. Základní význam slova svatý je pravděpodobně odříznutý či oddělený. Svatá věc je odříznutá a oddělená od nějakého běžného (a my bychom řekli světského) účelu. Pozemské věci a osoby jsou svaté, když se liší od světa a jsou zasvěcené Bohu. Proto Bible mluví o svaté půdě (Exodus 3:5), svatém shromáždění (Exodus 12:16), svatém sabatu (Exodus 16:23), svatém národě (Exodus 19:6); svatém oděvu (Exodus 28:2), svatém městě (Nehemjáš 11:1), svatých slibech (Žalm 105:42), svatých mužích (2. Petrův 1:21) a ženách (1. Petrův 3:5), svatém písmu (2. Timoteovi 3:15), svatých rukou (1. Timoteovi 2:8), svatém políbení (Římanům 16:16) a svaté víře ( Judův 20). Svatým se může stát téměř cokoli, co je odděleno od běžného účelu a je zasvěceno Bohu.

Ale povšimněme si, co se stane, pokud stejnou definici uplatníme na samotného Boha. Od čeho se má oddělit Bůh, aby byl svatý? Samotné božství Boha znamená, že je oddělen ode všeho, co není Bůh. Je zde tedy naprosto nekonečný, kvalitativní rozdíl mezi Stvořitelem a stvořením. Bůh je pouze jeden jediný. Sui generis (svého druhu, mající svérázný ráz; pozn. překl.). Je v kategorii, kde není nikdo jiný, jenom on sám. V tom smyslu je zcela a naprosto svatý. Ale tím jsme neřekli nic víc, než že je Bůh.

Anebo jestliže se svatost člověka odvozuje od skutečnosti, že je oddělen od světa a oddán Bohu, komu je pak oddán Bůh, aby bylo možné z takové skutečnosti odvodit jeho svatost? Nikomu jinému než sám sobě. Je rouháním říci, že by existovala nějaká vyšší skutečnost než Bůh, jíž by se musel podrobovat, aby byl svatý. Bůh je absolutní skutečností, za kterou je jedině ještě více tohoto Boha. Když se Mojžíš v Exodu 3:14 zeptal Boha na jeho jméno, Bůh mu odpověděl: „Jsem, který jsem." Jeho bytost a jeho charakter není určen naprosto ničím jiným kromě jeho samého. Není svatý proto, že dodržuje pravidla. On totiž tato pravidla sestavil a stanovil! Není svatý proto, že dodržuje zákon. Zákon je svatý, protože zjevuje Boha. Bůh je absolutní. Vše ostatní je od toho pouze odvozeno.

Co je tedy svatost? Povídejme se do tří textů. „Nikdo není svatý jako Hospodin, ano není kromě tebe, není taková skála jako náš Bůh." (1. Samuelova 2:1) „Ke komu mne tedy připodobníte? Komu jsem roven? praví ten Svatý." (Izajáš 40:25) „Já jsem Bůh, a ne člověk, Svatý uprostřed tebe." (Ozeáš 11:9; srov. Leviticus 19:2 a 20:7; povšimněte si i paralelních myšlenek u Izajáše 5:16.) Boha nelze s nikým ani s ničím srovnávat. Jeho svatost je jeho naprosto jedinečná božská podstata. Určuje vše, co je a co koná, přičemž on sám není určen nikým jiným. Jeho svatost je to, co je Bůh jakožto Bůh, což není a nikdy nebude nikdo jiný. Můžeme použít výrazy jako majestát, božství, vyvýšenost, skvost či neocenitelná perla. Ale pak se dostaneme s jazykem na konec. Pokud jde o výraz „svatý", dostali jsme se na samotné hranice a meze světa, a to v naprosto odevzdané úctě, údivu a úžasu. Patrně toho o Bohu musíme poznat ještě mnoho dalšího, ale budeme muset zmlknout - protože to bude mimo oblast, kterou by bylo možné popsat slovy. „Hospodin je ve svém svatém chrámu. Zmlkni před ním celá země!" (Abakuk 2:20)

7. Bůh je slavný

Nastane ticho, otřásají se čepy prahu a dům je plný kouře - ale ještě předtím se o Bohu dozvídáme sedmou skutečnost. Bůh je slavný. „Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů; celá země je plná jeho slávy!" Boží sláva je projevem jeho svatosti. Boží svatost je neporovnatelná dokonalost jeho božské přirozenosti; jeho sláva je projevem jeho svatosti. „Bůh je slavný" znamená: Boží svatost je veřejně známá. Jeho svatost je otevřeným zjevením tajemství jeho svatosti. V Levitiku 10:3 Bůh říká: „Prostřednictvím těch, kteří se ke mně přibližují, dosvědčím svou svatost a oslavím se před vším lidem." Když se Bůh ukáže jako svatý, my přitom vidíme jeho slávu. Boží svatost je tedy jeho zakrytá sláva. Boží sláva je jeho zjevená svatost.

Když serafové říkají, že „celá země je plná jeho slávy," je to proto, že z výšin nebeských lze vidět až na konec světa. Z naší pozice na zemi je však pohled na Boží slávu omezený. Ale z větší části je omezený kvůli tomu, že pošetile dáváme přednost nepodstatným příkrasám a tretkám. Podle příměru Sorena Kierkegaarda jsme jako cestovatelé jedoucí nocí v kočáru do určité země, aby viděli Boží slávu. Ale nad hlavou nám po obou stranách vozu hoří plynové svítilny. Dokud budeme mít oči oslněné tímto umělým světlem, zůstane pro nás nebe nad hlavou prázdné, beze slávy. Ale pokud závan Ducha zhasne tyto naše titěrné pozemské svítilny, pak pojednou ve své temnotě vidíme Boží nebesa plná hvězd.

Jednoho dne Bůh způsobí závan a obrátí vniveč veškerou slávu, která se snaží s ním soupeřit, a velkolepým a úchvatným způsobem uvede svou svatost ve známost každému pokornému tvoru. Ale není třeba čekat. Jób, Izajáš, Charles Colson a mnozí z vás jste se pokořili, abyste usilovně šli za tímto Svatým Bohem, a je ve vás chuť po jeho majestátnosti. Vám a všem dalším, kteří to právě začínáte takto pociťovat, chci připomenout následující slib od Boha, který je vždy živý, je autoritativní, všemohoucí, velkolepý, uctívaný, svatý a slavný: „Když mě budete volat, půjdete a budete se ke mně modlit, vyslyším vás. Když mě budete hledat, naleznete mě, pokud mě budete hledat celým svým srdcem." (Jeremjáš 29:12-13)

 

Biblické citace: Pokud není uvedeno jinak, jsou biblické citace uvedeny z „Českého studijního překladu“.

Překlad: Jan Janča, 2011

©2014 Desiring God Foundation. Used by Permission.

Permissions: You are permitted and encouraged to reproduce and distribute this material in its entirety or in unaltered excerpts, as long as you do not charge a fee. For Internet posting, please use only unaltered excerpts (not the content in its entirety) and provide a hyperlink to this page. Any exceptions to the above must be approved by Desiring God.

Please include the following statement on any distributed copy: By John Piper. ©2014 Desiring God Foundation. Website: desiringGod.org