Hříšný původ Syna Davidova

Nyní je před námi šesté kázání ze sedmidílné série nazvané Ohromující hříchy a jejich celosvětový záměr ve slávě Krista. Naše dnešní kázání nese název „Hříšný původ Syna Davidova.“ Zaměříme se na následující skutečnost: Izraelský národ měl krále díky hříchu. Jednalo se o ohromující hřích, když Boží lid svému Stvořiteli a Vykupiteli řekl: „Chceme být jako národy. Nechceme, abys byl naším králem. Chceme lidského krále.“ Je to skutečně ohromující hřích. Podle proroka Samuela se jednalo o „velké zlo“ (1. Samuelova 12:17). Pokud by ale Izrael neměl krále, nemohl by ani Ježíš Kristus přijít jako král Izraele, jako Syn Davidův a Král králů. Ale skutečnost, že Kristus je králem Izraele a celého světa není čímsi, co by Boha nějak dodatečně napadlo - bylo to totiž součástí celého Božího plánu.

Proč to Bůh učinil právě takovým způsobem?

Je tedy na místě otázka: Jestliže Bůh věděl, že k tomuto ohromujícímu hříchu dojde a že jej připustí - čímž úřad krále v Izraeli učiní součástí svého plánu, jak oslavit Krista jako Krále králů - proč tedy neustanovil v Izraeli krále již od samého počátku? Proč tedy nebyl prvním králem hned Mojžíš? A po něm Jozue a pod něm další králové? Proč byl na začátku králem Bůh, ale lidští králové byli v Izraeli až později, a to následkem naprosto ohromujícího hříchu?

Abraham a nadcházející úřad krále

Začněme samotným příběhem. V Genesis 12 si Bůh vyvolí Abrama jako otce Izraelského národa a zaslibuje mu, že prostřednictvím jeho semene dojdou požehnání všechny národy světa (Genesis 12:1-3). Skrze tuto lini pak přijde i Mesiáš, Ježíš Kristus.

Abramovi se stane hned na začátku cosi velmi zvláštního - v Genesis 14:18 se setkává se záhadnou postavou jménem Malkísedek, který je „knězem Boha Nejvyššího“ a „král Šálemu“. Jeho jméno znamená „král spravedlnosti“. Pisatel novozákonní knihy Židům uvádí, že Malkísedek byl předobrazem Krista, protože podle Žalmu 110:4 bude nadcházející mesiášský král také „kněz navěky na způsob Malkísedeka“. V dopise Židům se uvádí: „Tento Melchisedech... je nejprve podle překladu ‚král spravedlnosti‘, dále pak i král Sálemu, což znamená ‚král pokoje‘... a je připodobněn Synu Božímu“ (Židům 7:1-3).

Chana a nadcházející úřad krále

Součástí Božího záměru je tedy skutečnost, že nadcházející Mesiáš bude knězem a králem. Rozhodnutí, že bude králem, nebylo učiněno později. Znovu to vidíme v příběhu Samuela, který byl po svém narození zasvěcen službě Bohu. Jeho matka Chana byla ale předtím neplodná. Pak jí Élí prorokoval, že bude mít dítě. Chaně se narodí Samuel, které následně přináší do chrámu a zasvěcuje jej Bohu. Chana pak v 1. Samuelově 2:10 říká něco skutečně úžasného - a mějme na mysli, že to říká několik desetiletí před tím, než byl v Izraeli král (lidé přimějí až zestárlého Samuela, aby jim ustanovil krále). Chana tedy říká: „Ti, kdo vedou při s Hospodinem, budou otřeseni, zahřmí proti nim z nebes, Hospodin bude soudit končiny země, dá sílu svému králi a vyvýší roh svého pomazaného.“

Mojžíš a nadcházející úřad krále

Když se vrátíme do Deuteronomia 17:14-20, Mojžíš zde dává pokyny ohledně krále, pokud národ bude chtít jít tímto směrem. A v Deuteronomiu 28:36 je předpovězeno, že lid i jejich král budou ve vyhnanství, pokud se budou proti Hospodinu bouřit. Proto jsem přesvědčen, že události popisované v 1. Samuelově 12 nebyly pro Boha žádným překvapením. Bůh věděl, že k tomuto ohromujícímu hříchu dojde a že jej připustí. A když Bůh hodlá něco připustit, nepostupuje pošetile, ale nanejvýš moudře. Proto je tento ohromující hřích součástí Božího celkového plánu ke slávě jeho Syna.

Jak začal mít Izrael krále

Podívejme se nejprve, jak došlo k tomu, že izraelský národ začal mít krále, a pak budeme společně uvažovat, proč to Bůh asi takto učinil. Izrael začíná volat po králi již v 8. kapitole 1. Samuelovy, ale my začneme od 12. kapitoly, od verše 8b. „Hospodin poslal Mojžíše a Árona, kteří vyvedli vaše otce z Egypta a usídlili je na tomto místě.“ A dále ve verších 9-11 čteme: „Oni však na Hospodina, svého Boha, zapomněli. Proto je vydal do ruky Sísery, velitele chasórské armády, do ruky Pelištejců a do ruky moábského krále, kteří proti nim bojovali. Pak volali k Hospodinu o pomoc a říkali: Zhřešili jsme, protože jsme opustili Hospodina a sloužili jsme baalům a aštartám. Nyní však nás vysvoboď z ruky našich nepřátel a budeme sloužit tobě. Hospodin poslal Jerubaala, Bedána, Jiftácha a Samuela a vysvobodil vás z ruky vašich okolních nepřátel a bydleli jste v bezpečí.“

Lid odmítl Boha jako svého krále

Ve výše uvedených verších je ukazováno, je byl Bůh vůči tomuto národu věrný jako jejich božský král. Když k němu volali, vysvobozoval je. Zajišťoval jim bezpečí. To je úkolem krále - zajišťovat svému lidu pokoj. A jak na to reagoval lid? Vidíme to ve 12. verši: „Když jste viděli, že Náchaš, král synů Amónových, táhne proti vám, řekli jste mi [Samueleovi]: Ne, ať nad námi kraluje král, ačkoliv Hospodin, váš Bůh, je vaším králem.“

Samuel ani nemůže věřit svým uším: Jak můžete chtít nějakého krále, když je vaším králem sám Bůh! Co si má Samuel počít? Hospodin mu již v 1. Samuelově 8:7-9 řekl: „Uposlechni lid ve všem, co ti řekl, protože nezavrhli tebe, ale zavrhli mě, abych nekraloval nad nimi... Nyní je však uposlechni, jenom je naléhavě varuj a oznam jim právo krále, který nad nimi bude kralovat.“

Ohromující hřích: „Velké zlo“

Samuel tedy v 1. Samuelově 12:13b říká: „Podívejte, Hospodin nad vámi ustanovil krále.“ Pak volá k Hospodinovi, aby jim dal znamení v podobě hromobití a deště, a jejich hřích označuje jako „velké zlo“. Verš 17 uvádí: „Není dnes sklizeň pšenice? Budu volat k Hospodinu, aby dal hromobití a déšť. Pak poznáte a uvidíte, jak velké v Hospodinových očích je vaše zlo, které jste spáchali, když jste si vyžádali krále.“

A aby nám neušlo, že i v tomto velkém zlu působil svatý Bůh, Pavel ve Skutcích 13:20-22 výslovně uvádí, že právě Bůh dal Izraeli jejich prvního krále: „Potom jim [Bůh] dával soudce až do proroka Samuele. Pak žádali o krále, a Bůh jim dal Saula, syna Kíšova, muže z kmene Benjamínova, na čtyřicet let. A když ho odstranil, vzbudil jim za krále Davida.“ Totéž vidíme opakovaně v ohromujících hříších během celých dějin. Lidé to zamýšleli ke zlému, a Bůh to zamýšlel k dobrému.

Čemu se z toho máme naučit?

Znovu se tedy vracíme k otázce: Jestliže Bůh věděl, že k tomuto ohromujícímu hříchu dojde a že jej připustí - čímž úřad krále v Izraeli učiní součástí svého plánu, jak oslavit Krista jako Krále králů - proč tedy neustanovil v Izraeli krále již od samého počátku? Proč tedy nebyl prvním králem hned Mojžíš? A po něm Jozue a pak další králové? Proč byl na začátku králem Bůh a lidští králové byli v Izraeli až později, a to následkem naprosto ohromujícího hříchu? Čemu se z toho máme naučit?

Poukazuje nám to přinejmenším na šest skutečností.

1) Jsme tvrdošíjní, vzpurní a nevděční

Měli bychom se z toho poučit, jak jsme tvrdošíjní, vzpurní a nevděční. Proto v 1. Samuelově je lidu na začátku 12. kapitoly připomínáno, jak je Bůh zachránil z Egypta, dal jim zaslíbenou zemi a zachraňoval je z rukou zlých králů. Ale pokaždé na Boha zapomínali a šli za špatnými věcmi, což se netýká jen Izraele, ale celého lidstva. Týká se to i mně a vás. Ani jako křesťané nejsme v našem vztahu k Bohu stálí. Někdy jsme vděční, jindy jsme nevděční. A i když jsme vděční, nejsme tak vděční, jak bychom být měli. Jen pomyslete, jak radostní a vděční byste museli být, pokud by vaše srdce skutečně reagovalo na Boha a jeho nesčetné dary obdivem a vděčností, jíž je tak hoden. Bůh se nám proto v takových příbězích blíže vyobrazuje. Bůh připouští, že jeho lid se nechává unášet k takové nevděčnosti a modlářství, „aby byla umlčena každá ústa a aby celý svět byl před Bohem usvědčen z viny“ (Římanům 3:19 ČEP).

2) Bůh je věrný vůči svému jménu

Měli bychom se z toho poučit, jak je Bůh věrný vůči svému jménu. Podívejme se do 22. verše: „Vždyť kvůli svému velkému jménu Hospodin nezanechá svůj lid, neboť Hospodin se odhodlal učinit si z vás svůj lid.“ Co je nejhlubším základem Boží věrnosti? Skutečnost, že Bůh je věrný vůči svému jménu. Žárlivě střeží svou slávu. Přečtěte si tento verše znovu, pomalu a pozorně: „Vždyť kvůli svému velkému jménu Hospodin nezanechá svůj lid.“ Nečiní to kvůli jejich velkému jménu ale „kvůli svému velkému jménu“. Bůh činí vše kvůli vyvýšenosti, pravdivosti a spravedlnosti svého vlastního jména. Proto se z takových příběhů v Bibli máme ponaučit o tom, že Boží způsob jednání vychází z jeho nekonečné moudrosti, za níž je neocenitelná hodnota Božího jména.

3) Milost plyne hříšníkům díky tomu, že Bůh je věrný svému jménu

Měli bychom se z toho poučit, jak úžasná milost nám hříšníkům plyne z toho, že Bůh je věrný svému jménu. Podívejme se, jak je to dobře vidět ve verších 19-22. Podle 19. verše jsou lidé vyděšeni z toho, jak závažného hříchu se dopustili proti Bohu. „Všechen lid řekl Samuelovi: Modli se za své otroky k Hospodinu, svému Bohu, abychom nezemřeli, neboť jsme ke všem svým hříchům přidali další zlo, že jsme si vyžádali krále.“ Následující slova pak nádherně dokládají Boží milost vůči nám hříšníkům. Samuel řekl lidu: „Nebojte se! Spáchali jste... všechno toto zlo.“

Nyní se musíme v úžase zastavit. „Nebojte se! Spáchali jste... všechno toto zlo.“ Není to chyba tisku? Nemělo by zde být spíše uvedeno, „bojte se, protože jste spáchali všechno toto zlo“? Ale je zde jasně řečeno: „Nebojte se! Spáchali jste... všechno toto zlo.“ Jedná se totiž o čistou milost. Bůh s námi díky své milosti nezachází podle toho, co si zasloužíme, tedy, „bojte se, protože jste spáchali všechno toto zlo,“ ale mnohem lépe, než si vůbec zasloužíme: „Nebojte se! Spáchali jste... všechno toto zlo.“

Jak je to možné? Co je základem této milosti? My to nejsme, protože konáme jen zlo! Co je tedy základem této milosti? Viděli jsme to již ve 22. verši: „Nebojte se! ... Vždyť kvůli svému velkému jménu Hospodin nezanechá svůj lid.“ Základem Boží věrnosti vůči nám je Boží věrnost vůči svému vlastnímu jménu. Pokud by se Bůh vzdal věrnosti vůči sobě samému, nemohli bychom již pak očekávat žádnou milost. Pokud by snad Bůh svou laskavost vůči nám měl zakládat na naší hodnotě, nemohli bychom pak již žádnou laskavost nikdy očekávat. Jsme totiž tvrdošíjní, vzpurní a nevděční. Jedinou nadějí pro nás je milost, kterou si nemůžeme nijak zasloužit a kterou dostáváme jako dar. A základem této milosti není hodnota našeho jména, ale nekonečná hodnota Božího jména. Připomeňme si, co se uvádí v 2. Timoteovi 2:13: „Jsme-li nevěrní, on zůstává věrný, neboť nemůže zapřít sám sebe.“ Bůh chce, abychom z tohoto ohromujícího hříchu získali ponaučení, že milost naší spásy není založena na tom, jakou hodnotu nám Bůh připisuje, ale jakou hodnotu připisuje Bůh sám sobě.

4) Postavení krále patří jedině Bohu

Ze způsobu, jak Bůh ustanovil úřad krále v Izraeli, bychom měli získat ponaučení, že postavení krále patří jedině Bohu. Bůh slavnostně zahájil svůj vztah s Izraelem bez jakéhokoli lidského krále, aby tím bylo naprosto zřejmé, že králem Izraele by měl být jedině Bůh. Králem je jedině Bůh. Když si Izrael žádal krále, odmítal tím tuto pravdu. V 1. Samuelově 8:7 Bůh říká naprosto jasně: „Zavrhli mne, abych nad nimi nekraloval“ (ČEP). Kdyby Bůh na počátku svého vztahu s Izraelem ustanovil jako prvního krále Mojžíše a po něm Jozueho, nebylo by zřejmé, že králem Izraele může být jedině Bůh. A s Bohem přece nemůže žádný člověk nijak soupeřit.

5) Králem musí být Bohočlověk

Ze způsobu, jak Bůh ustanovil lidského krále, bychom měli získat ponaučení, že Božím záměrem je ustanovit linii lidských králů, kteří budou všichni selhávat - až dokud nepřijde král, který není jen člověk, ale je také Bůh, neboť jedině Bůh může být králem Izraele. Když dal Bůh Izraeli lidského krále, nezměnil tím svůj názor na to, že jedině on sám je právoplatným Králem Izraele. Podstata věci spočívá v tom, že jedině Bůh je Králem Izraele a že přijde král, Syn Davidův, který neselže jako všichni ostatní; nebude to totiž jen další hříšný člověk, ale bude to Bohočlověk.

Poslední otázka, kterou Ježíš umlčí farizee, je založena na Žalmu 110:1, kde David říká: „Výrok Hospodinův [Jahveho] mému Pánu [přicházejícímu králi a Mesiáši]: Usedni po mé pravici, dokud nepoložím tvé nepřátele za podnož tvých nohou.“ Ježíš cituje tento žalm a pak se svých protivníků ptá: „Jestliže ho tedy David nazývá Pánem, jakpak je jeho synem?“ Jiným slovy, pro ty, kdo mají uši ke slyšení, je Ježíš více než synem Davidovým. Je více než pouhý lidský král. „Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh... A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jediný Syn, plný milosti a pravdy“ (Jan 1:1, 14). Jedině Bůh může být konečným právoplatným Králem Izraele. Tak to bylo na začátku. A tak to bude i na konci. Ježíš Kristus je Bůh i člověk a Ježíš Kristus je Král Izrale.

6) Král zemřel za svůj lid

Ze skutečnosti, že Bůh ustanovil v Izraeli lidského krále, bychom měli také získat ponaučení, že bylo zapotřebí mít lidského krále. Jediným právoplatným králem Izraele může být Bůh, a přesto bylo zapotřebí mít lidského krále. Proč? Aby zde Bůh mohl mít lidi, nad nimiž bude vládnout a které bude milovat a kteří nebudou kvůli svým v hříchům v pekle, bylo třeba, aby za takové lidi jejich král zemřel. Ale Bůh zemřít nemůže, zato člověk zemřít může. Bůh tedy naplánoval nejen, že jedině Bůh může být právoplatným králem Izraele, ale také že právoplatný král Izraele za svůj lid zemře. Králem Izraele je tedy Bohočlověk, aby tento král mohl být Bůh, ale zároveň je i Bohočlověk, aby tento král mohl zemřít.

Když Samuel řekl lidu, „Nebojte se! Spáchali jste... všechno toto zlo“ (1. Samuelova 12:20), co bylo základem této milosti? Tato milost byla založena na na hodnotě Božího jména. „Vždyť kvůli svému velkému jménu Hospodin nezanechá svůj lid“ (v. 22). Základem milosti je ospravedlnění a obhájení Božího jména. A kde bylo toto ospravedlnění naprosto přesvědčivým způsobem ukázáno? Na Kristově kříži. „Jeho [Krista] ustanovil Bůh, aby svou vlastní smrtí se stal smírnou obětí pro ty, kdo věří. Tak prokázal, že byl spravedlivý, když již dříve trpělivě promíjel hříchy“ (Římanům 3:25 ČEP).

Na kříži, kvůli svému jménu

Ano, Bůh již dříve trpělivě promíjel hříchy. Právě v onom dnu, kdy si lidé zasloužili trest za to, že požadovali krále, jim Bůh jejich hřích kvůli svému jménu prominul. Ale není možné hřích jen tak zamést pod nějaký vesmírný koberec, a přesto tvrdit, že Boží jméno je svaté a spravedlivé. Z hříchem je třeba se vypořádat. Hřích je třeba potrestat. A hřích byl potrestán, když zemřel Ježíš.

Existuje jen jediný důvod, proč my hříšní lidé můžeme mít tak velkého, slavného, mocného, dobrého, svatého a moudrého krále, jakým je Ježíš, aniž bychom byli za své hříchy usmrceni - tímto důvodem je skutečnost, že Bůh naplánoval, aby tento král zemřel za své poddané a aby pak vstal z mrtvých. V každém evangeliu dostává Ježíš před svou smrtí otázku: „Jsi král Židů?“, na což pak odpovídá: „Ty sám to říkáš“ (Matouš 27:11; Marek 15:2; Lukáš 23:3; Jan 18:33).

Přicházející Král všech

A Ježíš není jen králem Židů, ale je králem všech - především těch, kdo v něj věří. Nyní je po pravici svého Otce, dokud mu všichni jeho nepřátelé nebudou položeni jako podnož pod nohy a dokud ze všech národů země nebudou shromážděni všichni jeho vyvolení. Pak přijde konec. A Kristus se pak „zjeví ne už kvůli hříchu, ale ke spáse těm, kdo ho očekávají“ (Židům 9:28 ČEP). „Na plášti a na svém boku má napsáno jméno: Král králů a Pán pánů“ (Zjevení 19:16). Amen. Přijď Králi Ježíši.

 

Biblické citace: Pokud není uvedeno jinak, jsou biblické citace uvedeny z „Českého studijního překladu“.

©2014 Desiring God Foundation. Used by Permission.

Permissions: You are permitted and encouraged to reproduce and distribute this material in its entirety or in unaltered excerpts, as long as you do not charge a fee. For Internet posting, please use only unaltered excerpts (not the content in its entirety) and provide a hyperlink to this page. Any exceptions to the above must be approved by Desiring God.

Please include the following statement on any distributed copy: By John Piper. ©2014 Desiring God Foundation. Website: desiringGod.org